Ralf

Ralf

senior kebabárenský inspektor at Kebabárny.cz
Když se v patnácti letech rozhodoval, co dál dělat, otevření si stánku s kebabempro něj byla jasná volba. Vize hlavního kebabáře s několika pikolíky pro něj byla stejně lákavá jako pro jiné děti kariéra fotbalisty, popeláře, zpěvačky nebo modelky. Bohužel zůstalo u přání a nakonec skončil s bílým límečkem v kanceláři, který si občas v rámci pauzy na oběd skočí pro kebab zatímco nostalgicky vzpomíná na svůj neuskutečněný dětský sen a promrhaný talent kebabáře. Preferuje ostřejší kebab, který mu v dutině ústní provede menší džihád, a to v kombinaci s klasickým či zázvorovým pivem. Během víkendu jej v brzkých ranních hodinách můžete potkat v ústeckých kebabárnách. Často navštěvuje kebabárny i u sousedů v Sasku.
Ralf

Latest posts by Ralf (see all)

Přinášíme první recenzi kebabárny z nedalekých Drážďan

Drážďany jsou pro mnoho Čechů (včetně mojí maličkosti) oblíbenou nákupní destinací, v brzké době na našem webu naleznete recenze dalších kebabáren z hlavního města svobodného státu Sasko. Centrem nákupního hemžení je především ulice směřující z centra k hlavnímu vlakovému nádraží, Prager Strasse. I když po válce byla kompletně vystavěna doslova z popela a ruin, na základě obrazu Otty Dixe můžeme usuzovat, že se toho moc nezměnilo. Jeho obraz z roku 1920, nazvaný Pragerstrasse, zachycuje na této ulici plné vitrín a nejrůznějších obchodů deformovaného žebrajícího muže, který současně žádá o pozornost, zatímco žena v růžových šatech pravděpodobně spěchá za nákupy a válečný veterán držící pamflet s nápisem „Židé pryč“ dává vzpomenout na šířící se nacionalistické tendence v Německu ještě před nástupem nacismu. Jakoby se zde po téměř sto letech skoro nic nezměnilo. I dnes na tomto nákupním bulváru můžete rovněž narazit na žebráky, aktivisty převážně z obou krajních stran politického spektra, ale i amatérské hudebníky a umělce, mezi nimiž kličkují nakupující cizinci či uspěchaní obyvatelé Drážďan.

Pravidelně na konci pracovního týdne začínají nájezdy nákupuchtivých Čechů na centrum Drážďan symbolicky právě na „Pražské ulici“. Ačkoli je název města odvozen od slovanského „Drežďany“ označující lidi původem z lesů a bažin, dnes lidi z mokřad a močálů připomínají spíše potomci Slovanů z jihovýchodu. Shopping v jejich podání často připomíná vyplenění Říma barbary či nájezdy vikingů do anglosaských zemí (zejména v povánočním období slev), protože jejich tempo je zběsilé a jejich revírem je (především) Primark.  Barbary ve Florencii na Labi poznáte celkem snadno: ledvinky, ponožky v sandálech, světle hnědé nákupní tašky s kořistí z Primarku, hulvátské jednání a ostentativní vykřikování hlášek přes celý obchod typu: „táto, a tyhle sis zkoušel?“, „rychle pojďte sem, mají to a to v akci!“, „vem jich radši víc do zásoby pro jistotu, co kdyby“.  Čest vyjímkám. 🙂 Nemusím zdůrazňovat, že zejména v dámské společnosti je nákupní plenění fyzicky velmi náročnou činností a čím jiným při přebíhání z krámu do krámu na prágr štráse zaplnit hladový bachor než döner kebabem?

Pro naší první recenzi z Drážďan nám padla do oka kebabárna v samotném srdci nákupního hemžení na Pragestrasse. Její umístění je perfektní. Nachází se mezi dvěmi nákupními bloky a přímo na trase od hlavního vlakového nádraží k Altmarktu a centru. Jedná se o klasický venkovní stánek, v němž kebab dostanete do ruky. Ke konzumaci přímo na místě můžete využít opodál rozmístěné bufetové stolky patřící ke stánku. Prostředí jako takové odpovídá typu kebabárny a tomu, že se nachází na frekventovaném místě. Sem tam pohozený ubrousek, plastová vidlička. S tím člověk asi nic neudělá. Není to nic, kvůli čemu by se kebab nedal sníst u kebabárny pěkně na stojáka, a to přesně tak, jak jsme se coby študáci naučili v šest ráno s dvojkou pod kůží v legendárním ústeckém Apiciovi, v němž jsme pěkně na šrot společně s dělnickou třídou nastupující na šichtu konzumovali gulášovky, dršťkovky, jitrnice a další uzenářské laskominy.

Samotné umístění a prostředí kebabárny hodnotím zcela pozitivně, protože je umístěna „na ráně“ uprostřed Pragerstrasse, a to nejen poblíž všech nákupních domů, které mám v oblibě (např. TK Maxx), ale i v blízkosti fontánek, laviček a sedaček. Možnost usadit se na důmyslně umístěné lavičky poblíž kebabárny oceníte především v teplejších měsících, kdy s přibývajícími slunečními paprsky a jejich intezitou přímo úměrně klesá počet vrstev v dámském šatníku. Svůj případný dámský doprovod pak můžete velkoryse poslat samotný do dalšího obchoďáku (a že jich v okolí je) se slovy: „zlato, už jsem trochu unavený, tady si sednu a počkám v klidu na tebe, vůbec nikam nepospíchej, v klidu si vyzkoušej všechno, co ti padne do oka. Budu tady na tebe čekat jako králíček Azurit„. Mezitím si z lavičky můžete vychutnat nejen kebab, ale i pohled na procházející ženy a dívky, jež podlehly současnému módnímu hitu: legínám alias nejlepšímu vynálezu v oblasti dámské módy od push-upky.

Stánek s kebabem provozují němečtí Turci. Obsluha je příjemná a když zjistí, že nejste Němci, nenahodí hned opovrživý výraz, s čímž se občas v Drážďanech můžete bohužel také setkat. Přišlo mi, že jeden z obsluhujících Turků příliš neovládal Goetheho jazyk (prosím neberte úplně doslovně), nicméně snažil se, byl ochotný a usměvavý. Cena kebabu se sýrem 3,90 € je i na místní poměry více než solidní. Přepočítávat na české koruny a porovnávat s cenami může jen Shylock ze Shakespearova Kupce benátského.

Když jsem při objednávání žoviálně procedil „zérrr šarf bite, majn kumpl“, prodavač si mě změřil přísným pohledem a nahodil výraz Sheldona Coopera. V duchu jsem si říkal: „vůbec se toho neboj ty kluku turecká, jen mi ho udělej pěkně pálivej, jak to mám rád“. Protože jsem očekával krev, pot a slzy, doobjednal jsem si raději kolu, aby případný oheň v hrdle bylo čím hasit. Bohužel jsem si na hasiče hrát nemusel. Cítil jsem se stejně podvedeně, jako kdybych si objednal v indické restauraci kuře vindaloo a obsluha mi místo něj donesla kuře na sladké paprice. Absence pálivého džihádu v dutině ústní ovšem neměla vliv na celkovou chuť kebabu a nezaujatost mého hodnocení.

Zklamání bylo vynahrazeno delikátním sýrem, který chuť kebabu vhodně vyšperkoval, asi tak jako moučkový cukr jemně posypaný na nadýchaný křupavý koblížek plný sladké marmelády. Moje tesáky ze zubní protézy se zakously do teplé a poměrně silné housky, nejprve zpracovaly zeleninu a musím konstatovat, že červeným zelím se rozhodně nešetřilo. Přestože se zeleniny v housce nacházelo více než přiměřeně, rozhodně to nebylo na úkor masa. K němu jsem se naštěstí moje tesáky nemusely prodírat jako princ prosekávající si cestu trním za Šípkovou Růženkou. Směrem ke spodní části housky množství masa exponenciálně rostlo. Přiznám se, že nemám problém sníst celý kebab, ale tady jsem se u posledních tří soust zapotil asi tak jako podpaždí Haliny Pawlowské, kdyby běžela půlmaraton.

PS. Na fotogalerii s názvem „Němky a legíny“ se můžete těšit v jedné z příštích recenzí.

Prager Strasse, Dresden