Aktualizováno: Tahle kebabárna už je zavřená.
Služební cestu do Prahy jsem si zpestřil zastávkou na obědový kebab v Roudnici. V této oblasti se na naší kebabové mapce dosud skvěl nápis „tady žijí lvi“. Rozhodl jsem se dosud neznámé teritorium zmapovat a do navigace zadal adresu nejbližší místní kebabárny. Onou vyvolenou se stala kebabárna Alibaba Kebab.
Zhruba sto metrů za kebabárnou jsem zaparkoval auto a vyšel vstříc pověstnému kebabovému štěstíčku. Brblající zvuk motorů chvátajících aut na rušné ulici sem tam prořízlo zakvičení vytuněného šrotu joudů z nedalekých vesnic, kteří museli dát celé Roudnici najevo, že si burani jedou do Lidlu pro lahváče a rohlíky. Absence výraznější reklamy způsobila, že jsem Alibaba Kebab asi dvakrát minul.
Kdyžmě zradil zrak, čich mě nezklamal. Jako Monty Jack jsem tedy následoval jemnou vůni kebabu razící si cestu v odéru výfukových plynů až jsem konečně dosáhl svého cíle.
Vešel jsem do kebabárny a nevím, z čeho jsem byl více konsternovaný. Jestli z indické výzdoby a slonů vlevo, friťáků uprostřed, které bohužel jakoby spolu s Landou řvaly „žádný schovávačky!“, anebo ze srdíček a výzdoby, která by se vyjímala spíše u nějaké ezopiče vedle terapeutického gauče či v čajovně. To vše usazeno v místnosti připomínající dlaždicemi a chladem bývalou masnu, do níž se pravděpodobně skrze hvězdnou bránu dostali sloni, aby svoje bytí završili tím, že skončí v tlačence. Nebo v mém kebabu?
Po chvilce netrpělivého přešlapování se rozhrnula záclonka a ze zadní místnosti vyběhla postarší paní, evidentně překvapená, že do podniku přišel zákazník. Objednal jsem si klasický kebab a tradičně zdůraznil, že bych si přál velmi pálivý. Na paní se mi líbila její firemní bunda s nápisem podniku na zádech. Připomínala mi sportovní bundy členů boxerských týmu s tím rozdílem, že místo slov Rocky, Apollo nebo Ivan Drago se mezi jejími lopatkami vyjímal nápis Alibaba Kebab.
Na chvilku si odběhla opět do vedlejší místnosti za dítětem, které pravděpodobně hlídala. Poté se dala do práce. Příjemně překvapila tím, že se obloukem vyhnula friťákům. To jsem si z plna plic oddechl. Do housky skrajovala maso z jediné štangle, která se tak trochu točila/netočila ve stylu princezny Koloběžky. Sledoval jsem jak z tenounlinké štangle masa odpadávaly pláty masa. Zaujalo mě, že byly vidět jednotlivé vrstvy kuřecího masa o tloušťce zhruba 2 palce, což naznačovalo, že dostanu do housky opravdu maso a nikoli mix masa, kostí, peří a kdovíčeho ještě. To mě po prvním šoku z kebabárny trochu zvedlo náladu.
Za pár okamžiků jsem svou objednávku svíral v ruce a přemýšlel, kde se naobědvám. Do auta daleko, židle a stoly v kebabárně žádné, tak jsem se postavil k pultu u zdi.
Říkáse, že člověk jí i očima. Pokud by to platilo i u Alibaba Kebabu, asi bych váhal, zda-li budu vůbec jíst. Mocné zvolání mého žaludku mi ale připomnělo, že bych měl doplnit benzín do svojí nádrže, a tak jsem se zakousl do slaboučké housky, která měla co dělat, aby v sobě udržela veškerý obsah. Chatrnou konzistenci alespoň mírně vynahrazovala její křupavá chuť.
Mezi přílohami se ve většině nacházela cibule, salát s nějakými kousky trávy, jež přes můj první přezíravý pohled chuťově obzvláštnily chuť podávaného pokrmu. U zeleniny ani nebylo moc co hodnotit. V tomto případě se jednalo o nutné zlo, které sice neurazilo, ale i díky absenci jakékoli pestrosti – např. rajče, okurka, atd. ani rozhodně nenadchlo.
Nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – masu. Obsluha s masem šetřila asi tak, jako kdyby nás okupovali Němci a maso bylo opět příděl. Na straně druhé, maso bylon nakrájené tak, že jsem se zakusoval do velkých celistvých kousků masa jako v KFC a chuťově velmi mile překvapilo. Bohužel jak jsem se před chvilkou zmínil, v housce se ho nacházelo velmi poskrovnu.
Pokud bych měl hodnotit zálivku, zpočátku jsem byl zděšen tím, že paní bere do ruku jakousi červenou tubu připomínající barvou i tvarem „ARO“ kečup z Makra. V ten moment jsem si říkal, že tohle bude vážně prů*er. Naštěstí obal od této gurmánské značky kečupu byl použit pouze jako dávkovač. Omáčka byla domácí a chuťově se vyznačovala jemně pálivým ocáskem.
Během pěti minut jsem dojedl a bohužel okamžitě začal přemýšlet, jestli se zastavím ještě na benzínce něco sníst. V poměru k ceně 80,- Kč jsem dostal opravdu velmi chabou porci jídla, spíše takovou přesnídávku. To, že jsem po konzumaci kebabu marně hledal odpadkový koš, kam bych vyhodil papírovou kapsu na housku s nápisem „BURGER“ a papír z dávkovače na toaletách, který jsem obdržel jako ubrousek, jsem již bral jen jako třešničku na pomyslném dortu v této kebabárně.
Při odchodu z Alibaba Kebabu jsem očekával, že někdo vyskočí zpoza rohu a začne se smát na celé kolo a křičet „skrytá kamera!“, anebo že se probudím a zjistím, že to byl nějaký sen stylizovaný do atmosféry filmů Davida Lynche. Takový Alibaba kebab v městečku Twin Peaks.
