Pracovní povinnosti mě povolaly na sever Německa do přístavního města Hamburk. Při té příležitosti jsem se snažil spojit povinnou návštěvu vykřičené námořnické čtvrti St. Pauli s ochutnávkou toho nejlepšího, co zdejší kebabáři servírují zdejším Fritzům. Pročetl jsem si několik názorů zdejších döner-expertů a v mapě vztyčil vlaječku do místa, kde se nachází podnik Mr. Kebab, který se těší vřelým hodnocením. Co štěstěna nechtěla, navíc mi do St. Pauli jel z druhého okraje centra města přímý spoj, takže jsem po check-inu na hotelu vyrazil vstříc kebabovému dobrodružství v St. Pauli.
Vystoupil jsem na zastávce, prošel se přes místní „matějskou“ pouť a okolo stadionu místního St. Pauli hrající stejně jako jeho úhlavní městský rival HSV druhou německou bundesligu. HSV její kvalitu zakusil poprvé ve své více než stoleté historii. Ale nechme fotbal fotbalem. Statečnost s níž jsem bez jakéhokoli zastavení procházel okolo stánků s cukrovou vatou, svařákem, bratwurstem a všelijakými sladkostí hraničila se sebeobětováním křesťanského mučedníka. Neměl bych opomenout zmínit, že do St. Pauli jsem se dostal již za tmy a moje orientace nebyla zrovna na úrovni indiánského stopaře z kmene Sioxů.
Dorazil jsem na místo, kde se měla nacházet kebabárna Mr. Kebab, ale jak jsem koukal, tak jsem koukal, ale na jejím místě, kde se měla nacházet kebabárna, se nacházel podnik zcela jiného druhu. Můj smutek ovšem netrval dlouho. Z vedlejšího podniku se ulicí linula vůně opékaného masa. V duchu jsem si řekl: „s*át na to, mám hlad, jdu sem“. Skončil jsem tedy u pultíku konkurenčního podniku s názvem Pauli Döner.
Již před vstupem bylo z ulice vidět osazenstvo podniku, kterou tvořila skupinka teenagerů blízkovýchodního vzezření doplněná o několik místních aktivistů s levicovými názory, mikinami St. Pauli a řetězy na teplácích. Jelikož nejsem ani arabského vzezření a tyto módní doplňky vyřadil z šatníku někdy na druhém stupni základní školy, asi tři mikrosekundy jsem zaváhal, zda-li vstoupit, ale poté žaludek přísným hlasem zavelel a já jednal. Objednal jsem si hovězí kebab v „klasické“ housce a k tomu na zapití malinovýho Fritze.
Při čekání jsem ihned pochopil, že pro místní jsem tak trochu exot, protože všichni zákazníci patřili mezi blízké přátele místního kebabáře, kterému hádám, že teprve loňské léto zmizelo z obličeje akné. Tato nechtěná pozornost mi ztěžovala fotodokumentaci interiéru, ale jako správný kebabový inspektor jsem si poradil. Interiér nebyl kdovíjak honosně zařízen, ovšem nabízel dostatek místa k sezení, tak i úrovně stolování a čistoty. Po několika minutách jsem měl na stole svůj hovězí kebab s chilli a česnekovou omáčkou.
První věc, která mě lehce zaskočila, byla houska, ale to bylo spíše to, jak dlouho jsem nebyl u sousedů v Německu, a že jen v tuzemských luzích a hájích se v 99% kebab podává v trojúhelníkové housce. Tato byla kulatá, propečená tak akorát a trošku mi její vnitřní část chutnala po housce, do níž vám v mekáči udělají cheeseburger. Zeleninovou složky kebabu tvořilo několik listů salátů, rajčata, cibule, okurka, takový ten český standart.
Na samotný konec jsem si nechal maso. To bylo propečeno dokonale na skus a po zakousnutí do něj se samo jako mořská pěna rozplývalo na mém jazyce. Nevím, jestli to bylo tím, že se jednalo o poctivé hovězí a nikoli o českou sekanou, ale chuťově jsem z kebabu cítil hovězí tataráček! Musím říct, že maso mě opravdu vystřelilo do kebabové ligy mistrů. Pravda, jen ono, ale i to stačilo na dokonalý gurmánský zážitek! 😊
