Rubrika: Zahraniční okénko (stránka 1 z 2)

Akropolis Kebab (Kraków)

Po čase se v rámci naší rubriky Zahraniční okénko opět podíváme na to, jak vypadá kebabová scéna v cizině. Dnes konkrétně až v „dalekém“ Krakówě, ležícím cca 150 kilometrů od našich hranic, v podniku Akropolis Kraków.

Vzhledem k tomu, že na nás s manželkou v Praze z palubní desky našeho vozu výhružně svítí nápis SERVICE – OIL CHANGE, vydali jsme se do Krakova letecky. Tento způsob všem vřele doporučuji. Ne, že bych nebyl rád řídil 6 hodin po rozhrkaných a namrzlých českých a polských silnicích. Domnívám se ale, že 55 minut letu a následný transfer vlakem z letištního terminálu do centra Krakova v délce 17 minut hovoří samo za sebe.

Krakov z hlediska kebabu hodnotím velmi pozitivně. Jen v nepříliš velkém historickém starém městě se nacházejí desítky podniků. A považte, jídelnímu koutku obřího nákupního centra Galeria Krakowska (což je takové krakovské Palladium) vévodí dokonce dvě kebabárny! Kebabová penetrace tedy v Polsku probíhá ještě úspěšněji, než v České republice.

Acropolis Kebab Krakov se nachází na ulici spojující krakovské náměstí a hrad Wawel. K recenzi jsem si podnik nijak zvlášť nevybíral. Prostě jsme ho při procházce potkali a líbilo se nám, co jsme viděli, tak jsme zapluli dovnitř.

Okamžitě po příchodu jsem, spatřujíce co se otáčí se za pultem na grilu, zůstal ohromen stát. Nádherná štangle kuřecího masa, složená z pečlivě na sebe naskládaných kuřecích prsou, mi vyrazila dech, stejně jako malá štanglička mletého hovězího masa, která se skvěla vedle. Žádná sekaná, žádné odřezky. Oči mi svítily jako neseřízené xenony BMW X6, co se vám při cestě autem zaručeně v noci nalepí na prdel, ať už jedete kdekoliv a čímkoliv.

Reakce na situaci nemohla být jiná: Jednou kuřecí dürüm, jednou hovězí döner, prosím. Obojí s česnekovou zálivkou.

Sedli jsme ke stolu, čekali na jídlo a checkovali interiér. Ten byl vyveden, vzhledem ke jménu Acropolis zcela nečekaně, v řecko-římském stylu.

Tož čisté a pěkné to tam bylo, maso vypadalo geniálně, objednávka proběhla bez problémů, začal jsem se tedy chystat na kebabové orgie srovnatelné s kebabovým Olympem typu Mustafa’s či Kottiwood.

Naservírování jídel ale bohužel představovalo přesně ten okamžik, kdy se po dlouhém a pomalém stoupání ocitnete na moment na úplném vrcholu horské dráhy, ze kterého pak už jen za mohutného křiku obří rychlostí padáte dolů.

V Akropolis Kebab Krakov to přeloženo do normální, nepovedených přirovnání prosté řeči znamenalo, že döner i dürüm byly suché jak lybijská cesta (jé hele, přirovnání). Nedostatečné množství zálivky a její totální chuťová nevýraznost se sice dala řešit přímo u stolu, protože na něm byla připravena konvička s domácí(?) pálivou zálivkou, ale to se stalo řešením jen pro polovinu našeho týmu. Manželka totiž pálivé zrovna dvakrát nemusí. Chuťově se navíc taktéž nejednalo zrovna o výhru ve sportce.

Dalším výrazným záporem bylo složení zeleninové části kebabů. Ta byla tvořena jen čínským zelím, cibulí a nakládanou okurkou. Ačkoliv nakládaná okurka v kebabech funguje dokonale, a tvrdíme to furt, tady nedokázala zachránit totální zeleninovou chudobu, kterou byly kebaby stiženy.

Největším zklamáním se ale překvapivě stalo ono dokonale vypadající, začerstva skrojené maso. Ani kuřecí, ani hovězí varianta totiž nepoznala, jaké to je, být alespoň základním způsobem ochucen. Posolit maso? Neblázněte!

Ve výsledku jsme tedy žvýkali kvalitní maso bez jakékoliv chuti a nepomohla ani nulová chuť toho mála zálivky, co v kebabu byla. Zeleninová obloha složená z devadesáti procent z pekingského zelí také nebyla předurčena k tomu, aby výsledný dojem zachránila. Sečteno a podtrženo se jednalo o dokonalý kebabový fail, po kterém žena (opět) prohlásila, že kebab bude jíst jen v Can Bey. A já se jí ani nedivím.

Akropolis Kebab Krakov, Grodzka 9, Kraków

Döner-Imbiss Ali Baba (Postupim)

Recenze proběhla v rámci naší spanilé jízdy Německem.

Vyspinkaní dorůžova jsme se vydali z Berlína obsadit Postupim. Nejprve jsem si prohlédli cestou Wannsee, kde se odehrála nechvalně známá konference v průběhu druhé světové války. Po dvanácté hodině nám všem začalo škrundat v bříšku a tak jsem se hbitě jali dojet do Postupimi a rychle se nadlábnout ve třech kebabárnách. Po dojetí a nachození asi deseti kilometrů, abysme se my kolenovrti vyhnuli placení parkovného, jsme byli v centru.

Trochu jsme si to tady prochodili, za mě dobrý, nějaká ta zmenšenina Braniborské brány, ale jinak pohoda, žádný bordel a cítil jsem se jako v Německu – což o všech čtvrtích v Berlíně říci opravdu nemůžu. Na hlavní ulici jsem si vylosoval recenzovanou kebabárnu a šlo se na věc.

Co nabízí: Döner a dürüm, na nic jiného jsem se neptal. Úkol byl jasný a nebyl čas ptát se kdo je kdo.

Interiér: Relativně pěkný, takový klasický, trochu přeplácaný a výrazné barvy, uvnitř před i za pultem aspoň co jsem viděl čistý, ale vzhledem ke zdejší zahrádce jsme seděli venku a poslouchali Ralfíka, jak mu celé město připomíná Roudnici nad Labem nebo Neratovice. Prostě měl hlad a trochu prudil.

Samotný pokrm: Objednal jsem si döner, bohužel v hovězí variantě, jelikož jsem si zapomněl objednat variantu kuřecí, kterou měli také. Maso bylo trochu studené, z čehož vyplývá, že rozhodně nebylo začerstva nakrájené, plusem lze nazvat výborné okořenění kebabu. Zelenina zcela tradiční a bez invence, takže stejně jako kdekoli v ČR, prostě kýbl zelí a toť vše.

Obstojné zálivky jak česneková tak pálivá, nebyla to jen nějaká vodová hmota, ale skutečně to spolu takříkajíc hrálo. Největší plus bylo asi množství – jelikož mi po ránu vyhládlo a toto byl oběd, byl jsem nacpanej jak vepř, masa jak z půl krávy. Houska dobře propečená, krásně křupala, díky zálivkám to nebylo suché, jako se mi to stalo den předtím v Berlíně u ultramohamedánů.

Obsluha: Příjemní tři týpci, na to že měli celkem frmol a haldu lidí před sebou. Vše správně pochopili a dostal jsem co jsem chtěl, bohužel v hovězí variantě, ale to byla moje blbost.

Cena hlavních pokrmů: dürüm za 5 eura a döner za 4 eura, jsem dále od Berlína, menší konkurence a rázem větší ceny.

Döner-Imbiss Ali Baba, Friedrich-Ebert-Straße 95, Postupim, Německo

Imren Grill Karl Marx Strasse (Berlin)

Už tak kilometr od kebabárny Imren Grill jsem se cítil značně „orientálně“. Mezi řádky čti, že bílé muže by tady pohledal. Ještě více mezi řádky, že jsem se cítil značně nesvůj a jak na východě Turecka. Když se postupnými kroky blížíte k místu, kde už i nápisy jsou pouze v turečtině, tak když nic jiného, očekáváte sakra ten nejvíc nejlepší a autentickej kebab pod sluncem.

Ještě že jsem kebabárnu vyfotil relativně zpovzdálí. Stalo se mi totiž poprvé, že když jsem se snažil fotit v blízkosti kebabárny, neřkuli uvnitř, byl jsem velmi ostře vykázán, že tedy fotografování ani omylem a úplně přívětivě se pánové za pultem netvářili. Při lepším zaměstnávají nějaké lidi načerno (jak trefné) a chtějí se vyhnout placení daní, při horším jsem právě objevil spící buňku Islámského státu. Někteří se dost ostře tvářili a nic bych za to nedal, že tak měsíc zpátky pobíhali s kalašnikovy někde po Sýrii.

Co nabízí: Döner a dürüm a dalších milion specialit, které nebyl čas a vzhledem k přístupu obsluhy ani chuť vyzkoušet.

Interiér: Relativně malý a úplně zaplněný zdejšími mouřeníny. Čistotu za pultem jsem jaksi neměl čas plně prozkoumat, jelikož jsem musel Imren Grill hbitě opustit, ale problém bych zde neviděl, vše vypadalo v pořádku.

Samotný pokrm: Šel jsem na tuto adresu po Mustafovi, který nastavil laťku úplně nejvýš, ale nebudu je omlouvat, bylo to zklamání. Maso hovězí nebo telecí, tedy alespoň se za něj vydávalo, podle chuti těžko říct, ale oproti klasické paštice v Čechách to byly na sebe naskládané kusy masa nad grilem. Překvapivě bylo však maso po okrájení studené! Okořenění dejme tomu dostatečné.

Zálivka česneková a pálivá, ale bylo jí zoufale málo a jen na jednom místě, takže tři čtvrtě kebabu se mi lepilo na patro a celé to působilo zcela vysušeně. Houska díky nedostatečnému prolití zálivkou také suchá a tvrdá. Zelenina úplná klasika jako v Čechách (rajče, zelí, cibule). Celkové množství větší než třeba u Mustafy, ale kvalitativně o poznání horší. Až na konci, když se vše prolnulo, byl kebab obstojnej a chuťově do sebe vše zapadlo, jen by to chtělo tak o půllitr zálivky víc, nejsme u suchánků.

Obsluha: Jak již bylo zmíněno výše, děs a běs a bída. K mé inzultaci sice nedošlo, ale v kebabárně Imren Grill jsem se cítil asi tak komfortně, jako Jesse Owens na olympiádě v Berlíně v roce 1936. Kebab jsem sice dostal, ale rozškrábal jsem si ústa natolik, až jsem musel použít fernet za zotavení.

Cena hlavních pokrmů: dürüm za 4,50 eur a döner za 3,50 eur.

Imren Grill Karl-Marx-Straße 75, 12043 Berlin, Německo

Kottiwood (Berlín)

Mlsné jazýčky našich inspektorů ochutnaly nespočet kebabů. Od těch nepoživatelných, co by nežral ani Zdenda Škromach, až po ty, o nichž se nám v noci toužebně zdá a jen vzpomínka na ně nám spouští slinu až ke kotníkům. Pravdivost tohoto tvrzení mlčky dosvědčují naše kulatící se břichy a opasky zapnuté na poslední dírce. Do druhé kategorie patří kebabárna Kottiwood v Berlíně.

Exteriér - Kottiwood (Berlín)

Exteriér

Během květnové výpravy do Berlína inspektor Grylls strávil hodiny, ba dokonce dny pečlivou přípravou celé kebabové mise. Se zápalem dominikánského mnicha studujícího Písmo svaté se zahloubal do nekonečných žebříčků a recenzí nejlepších kebabáren v Berlíně a narazil na Kottiwood. Pochopitelně ji inspektor Grylls zakomponoval do svého pečlivě vypracovaného harmonogramu našeho hledání kebabového grálu.

Jak jste mohli číst v cestopise, hledání to bylo tuze náročné a místy i nebezpečné. Začněme pěkně od začátku. Po celém dni testování berlínských kebabů jsme k večeru nabrali kurz kebabárna Kottiwood. Každý z nás již měl v tuto dobu bachor vystlaný několika dönery a začínali jsme na sobě pozorovat první známky únavy. Nemluvě o tom, že se nám kebab vypařoval z každého póru našich těl. Rozhodně jsme nevoněli po konvalinkách.

Inspektor Emperor se svědomitě ujal funkce Panoramixe naší skupinky. Starostlivě sledoval zdravotní stav všech inspektorů a kdykoli, když viděl, že má někdo krizi, vytáhl placatici s kouzelným lektvarem zvaným fernet, který nám pokaždé dodal sílu do sebe narvat další kebab.

I přes výše popsanou Emperovu téměř otcovskou péči jsem byl velice znaven a při pomyšlení, že bych do sebe měl narvat čtvrtý kebab, mě chytaly mdloby. Když jsem kolegům sdělil obavy o svůj zdravotní stav, byl jsem nekompromisně odkázán do patřičných míst s tím, že mise je mise a řada je teď na mě. V tento okamžik jsem ještě vůbec netušil, že recenzování Kottiwoodu bude stejné terno, jako vyhrát v loterii.

Tři kebaboví mušketýři vstoupili do kebabárny Kottiwood. Čisté, útulné prostředí ve dřevě bylo protknuto vůní smažících se hranolek a grilovaného kebabu. Kupodivu jsme v kebabárně byli sami. To mě vyděsilo. Pojal jsem strach, že se bude jednat o hipsterskou kebabárnu, kde je všechno vymazlené, vyvoněné a vystylizované, ale z jídla zde podávaného budete sprintovat na záchod. Naštěstí jsem se pořádně zmýlil.

Interiér - Kottiwood (Berlín)

Interiér

Se zmučeným výrazem a bolestivou vidinou toho, jak do sebe cpu další kebab, jsem si stoupnul k pultu a kebabářovi sdělil svou objednávku: „Ajn dénr mit alem und zérrrr šáárrrrf.“ K tomu jsem ještě potichu dodal: „Aber bitte KLAJNE portion, ich bin šón zat. “ Bohužel tyto slova neunikla šmíráckému slechu inspektora Emperora. Okamžitě, jako sojka práskačka, nahlásil tuto skutečnost veliteli výpravy inspektoru Gryllsovi. Oba pak na kebabáře gestikulovali, ať mi udělá normální porci. Grylls ihned navrhoval mé potrestání tím, že si objednám ještě jeden kebab, který budu muset na místě pod jejich dohledem sníst. Tento trest by se ovšem rovnal rozsudku smrti, smrti předávkováním kebabem. K mému potrestání nakonec nedošlo. Zachránil mě kebab.

Obsluha mi podala kebab, jehož velikost mi radost rozhodně neudělala. Ten jsem ještě zlehka posypal Rambo chilli kořením pro skutečné muže, jak tedy zněl jeho popisek na krabičce s kořením. Kebabářovi jsem zaplatil směšných 3,30 € a odebral se ven na předzahrádku.

Okamžitě mě na kebabu zaujala houska. Nejednalo se o standardní housku, jakou známe z Čech, jejíž tloušťka je cca dva centimetry a narazíte na ni prakticky v každé tuzemské kebabárně. Tato houska byla přibližně trojnásobně silnější a její povrch byl poset chutnými semínky stejně jako Svatováclavská koruna drahokamy. Paralyzující extáze ale nastala, když jsem se do housky zakousnul.

Krasavec

Krasavec

Skvělá chuť teplého masa posypaného vynikajícím sýrem snoubící se s vlažnou zeleninou dokonale podtrhla lehce nahřátá houska. Tento teplotní a chuťový mix mě odstřelil do jiné galaxie. Oba inspektoři vedle mě netrpělivě přešlapovali a čekali, až jim dám kousnout. Podobně jako já se po zakousnutí do kebabu zmohli jen na dlouhé “hmmmm” a euforické výkřiky typu “ty pí*ó“, “ty krávo”, “to je žrádlo”.

 

Chutné maso, jehož kvalita byla totožná s Mustafou, bylo pečlivě vyskládané v housce v množství více než dostatečném. Maso je samozřejmě nejdůležitější ingrediencí kebabu. Aspektem, jenž ale podle nás, kebabárenských inspektorů, dělá rozdíl mezi průměrnou kebabárnou a gastronomickým zážitkem, jsou další složky kebabu, u nichž má kebabář svobodu si vyhrát.

Jdeme do finále - Kottiwood (Berlín)

Jdeme do finále

Tvůrčí svobodu kebabáře u masa omezuje skutečnost, že štangle je často zamrazeným polotovarem dodávaným do mnohých kebabáren. Prostor je pak u omáček, zálivek, zeleniny nebo housky. V Kottiwoodu využili tohoto potenciálu maximálně. Každá ingredience kebabu je perfektně poladěným střípkem a dohromady tvoří dokonalou mozaiku, která vám radostně šolíchá chuťové buňky. Skvělým tahem bylo přidat do zeleninové přílohy papričky jalapeños.

Po tomto zážitku jsme jednomyslně – jako politbyro komunistické strany SSSR – sesadili z trůnu dosavadního krále Mustafa’s Gemüse Kebap a svorně prohlásili Kottiwood jako nejlepší kebab, co jsme kdy pozřeli. Král je mrtev, ať žije král!

Po zbytek večera jsem se stal terčem jízlivých poznámek Emperora a Gryllse směřujících na moji stavovskou kebabárenskou čest, kterou jsem měl zradit tím, že jsem měl tajně požádat o menší porci kebabu. Nic jsem si z toho nedělal, protože jsem věděl, že Grylls i Emperor nemohou překousnout fakt, že jsem to byl já, na koho se usmálo štěstí a měl možnost zrecenzovat Kottiwood.

Když dnes mezi námi, kebabárenskými inspektory, padne slovo “Kottiwood”, musíme při vzpomínce na lahodnou chuť zde podávaného kebabu zamáčknout nostalgickou slzu a po povzdechu ve stylu: “No jo Kottiwood, to je jiná liga, ten by všechny český kebabárny sfouknul jako svíčku,” zaháníme trudné myšlenky pořádným lokem piva. Takové emoce v nás vyvolává kebabárna Kottiwood.

Kottiwood, Reichenberger Str. 175, Berlín

Il Kebabbaro (Bergamo)

Člověk si jede do Itálie odfrknout od práce, stresu, ale zároveň po našem kebabovém roadtripu po východním Německu také od této blízkovýchodní pochutiny. No, a co čert nechtěl, byli jsme v Bergamu ubytováni cca 20 metrů od kebabárny Il Kebbabaro, a navíc trochu po větru a k tomu mě kebabáři zvětřili ještě před ubytováním, významně na mě pohlédli a pak mi radili, kudy domů. No, a ta vůně! Modří už vědí. Jako dost to vonělo. Není asi překvapení, že cca dvacet minut po ubytování už jsme se ládovali kebabem, který tedy opravdu v původním plánu výletu nebyl.

Abych nepopisoval jako pokaždé jen kebab, na což dojde tak jako tak níže, rád bych našim čtenářům doporučil i výlet do Bergama, kam z České republiky létá hned několik nízkonákladovek a prodloužený víkend nepřijde zase na tak extra moc peněz. Většina turistů má Bergamo zaškatulkované právě jen a pouze jako přestupní stanici do další destinace, ať už letecké či jiné. Obvykle všichni hned po příletu vyráží do Milána a kdo má rád fronty, miliony lidí, bordel, předražené butiky, klucí hodně opálený a podobně, měl by tam skutečně vyrazit. Kdo má naopak rád historická centra a přírodu, měl by se na Milán klidně vykašlat, ani stadion AC a Interu za to nestojí.

Bergamo je naprosto super, na pohodu se dá po městě pohybovat pěšky, případně existuje na místě MHD, které jezdí přesně načas (pro mě šok na Itálii) a sem tam nějaký předražený butik je i tady a všude kolem je příroda, nedaleko i Lago di Garda, nějaké ferraty a podobně. A samozřejmě všude pizza, dobré víno, restaurace a hlavně – zmrzliny. Co se jejich množství týče, tak jsem si připadal jak v Německu, jen tentokrát to obr množství, co jsem pozřel, byly právě gelato, snad 8 jich bylo, zase mi začaly skákat pneumatiky. Přesto prostě zase musím recenzovat kebab a cpát ho do sebe hned po příletu. Prase.

Co nabízí: Döner a dürüm, mají k tomu nějaké místní názvy bohužel už si to přesně nepamatuji, klasický kebab byl kebbabaro a pak měli ještě nějaký menší, který zněl sice romanticky nějak il kebabinho, ale chci se najíst a nekoukám po roztomilém názvu s příběhem. Nejsem v Krymské.

Interiér: Zcela dostačující a trochu netypický, tím myslím barevnou kombinací interiéru, která nebyla jako vždy červená a svíticí, ale byla do oranžova. Uvnitř pár stolků a barových židliček, čisto jak před tak za pultem. Takže ordnung jak má být.

Samotný pokrm: Objednali jsme si kebab v housce, tedy kebbabaro, varianta kuřecí, výborně okořeněné maso, to jsem slintal blahem a připadal si jak v Německu. Zelenina takřka klasická, možná trochu jiný salát ála jako od babičky mně bylo řečeno spolustolovnicí, oni kluci vůbec působili tak nějak domácky a na pohodu. Super bylinková zálivka, příjemně pálila pálivá, tak akorát, druhý den bez bolesti.  Do kebabárny chodí i pronajímatel bytu, kde jsme přebývali, a chválí ji, ostatně na místě bylo hned několik místních a nikoliv turistů. To vždy potěší. Celkem jsem si pochutnal a porce byla více než dostatečná, na druhou stranu jsem teď buřt a zvládl bych i více.

Obsluha: Kluci patrně z Pákistánu, relativně jsme si rozuměli, i když trochu v angličtině tápali, ale zase jsem se naučil nové italské slovíčko, které zní cipolla, česky cibule. Jelikož onion kebabářům nic neříkalo, tak jsem si pro sebe zamumlal „ty vole cibule já nevím jak tě to říct“ a hned jsme si porozuměli. Maso nakrájené začerstva, není co vytknout.

Cena hlavních pokrmů: Dürüm ani nevím a döner (kebabbaro) za 3,5 eura, klasika.

Il Kebbabaro, Via G. Camozzi 152, 241 21 Bergamo, Itálie

]

Döner am Ring (Magdeburg)

My tři kluci kebabárenští inspektoři už jsme s kebabem zažili spoustu specialitek. Kebabárnu na benzínce ale ještě ne. Na tu jsme si museli zajet na návštěvu do německého Magdeburgu. Recenzovat jsem musel bohužel já, za potulených úsměvů obou mých inspektorských kolegů.

Exteriér kebabárny Döner am Ring připomíná trochu takovou tu klasickou skleněnou prodejnu aut. Té asi nešly kšefty, a proto zde po jejím krachu vznikla, jak jinak, kebabárna. Když už někde ani tráva neroste, tam se objeví kebabárna. A když zkrachuje i ta kebabárna, můžete budovu rovnou zbourat, protože se tam nemůže uživit naprosto nic.

Interiér podniku je velmi prostorný. V době mé návštěvy dokonale vycíděný… a prázdný. Kebabáři tam z nudy asi pořád leští stoly. Obsluha byla z mé návštěvy vysloveně nadšená, myslím, že jsem mohl být prvním zákazníkem nejen ten den, ale i týden (byla sobota).

Objednal jsem extra pálivý döner, připlatil za verzi se sýrem (trochu změna oproti Berlínu, kde je sýr skoro vždy v ceně) a zasedl. A hned se chytil za hlavu, protože jsem si chtěl objednat dürüma. No co, poperu se s (za posledních cca 30 hodin již pátým) dönerem.

Kebabář donesl výsledek svého snažení. No, byla to pěkná porcička (alespoň to tak na první pohled vypadalo). Zakousl jsem se a jal se vnímat jednotlivé chuťové nuance.

Houska byla sice opečená, ale ne úplně dokonale, takže to při jejím ukusování zrovna moc nekřupalo. Žádný sezam nebo tak něco se nekonal. Prostě neurazila, ale ani náhodou nezaujala.

Přiobjednaného sýra bylo za 50 centů, co toto vylepšení stálo, opravdu požehnaně. Jednalo se ale o klasický balkán, feta mi ke kebabu pasuje víc (a nepíšu to poprvé).

Kebabář mi döner zalil všemi zálivkami, kterými disponoval, což je vždy humus. Cítíte pak všechno možné, jen ne nějakou dobrou chuť. Prostě jako když Hund a Katze vařili die Torte.

Masa zase nakonec až tolik v kebabu nebylo, i když se to tak na začátku tvářilo. Borec totiž kebab připravil způsobem, který osobně nesnáším, a to sice, že nejdřív do kebabu nandal zeleninu a pak teprve nasypal na tu horu zeleniny maso. Kebab pak na talíři vypadá, jako pěkný cvlada, ale je to jen zdání. A navíc kebab pak nemá legendární kapsičku.

Zeleninová složka kebabu sestávala z klasické variace „Kurděje se mi vyhnou obloukem“, tedy bílé zelí, fialové zelí, cibule, jedna kostička okurky, jeden plátek rajčete.

Vzhledem ke stavu mého žaludku a střev (jak říkám, byl to pátý döner během třiceti hodin) jsem ukousal něco housky, vyjedl maso se sýrem, ochutnal trochu zeleniny (čti: zelí) a zbytek nechal.

Kolegové inspektoři to tedy nesouhlasně komentovali, ale já byl neoblomný.

Kebab se v tu chvíli zdál podprůměrný, mohlo to ale být tím, že už jsme za sebou měli solidní kebabovou žranici a některé opravdu vynikající dönery.

Možná, když člověk jede v autě po okruhu kolem Magdeburgu a dostane nepřekonatelnou chuť na kebab, benzínková kebabárna Döner am Ring ho potěší nadprůměrně, za mě se ale o nic, o čem bych chtěl psát do Bravíčka, nejednalo.

Döner am Ring, Brenneckestraße 32, Magdeburg, Německo

Urkesh Grillrestaurant (Magdeburg)

Návštevu tohoto podniku jsem absolvoval v rámci našeho kebabového supertahu Německem. Po příjezdu do Magdeburgu ihned po ubytování vyrážíme do města, nejsme tu na dovolené. Já osobně jsem se cítil dost plnej a představa, že mám dát téhož dne ještě další dva kebaby, abychom dodrželi dohodnuté tempo, se mi zdála nepředstavitelná. Jubilejní pátý kebab se však blížil (Urkesh kebab Magdeburg) a poté měl přijít nařadu i šestý, ale nepředbíhejme.

Začínám mít rozšířené zorničky a nepřítomný výraz. Myslím, že mám kus kuřecího na plicích. Ale jako správný kebabový voják v poli se vydávám na steč! Navíc po mém ustavičném remcání, že ze tří kebabů mám vždy ten nejhorší, jsem dostal privilegium. Byla řada na mě ochutnat údajně nejlepší kebab ve městě – Urkesh Grillrestaurant Magdeburg. Asi po čtyrech kilometrech jsme dorazili před brány, vrata, vstupní dveře a už jsem si to hrnul dovnitř. Pokud chcete vědět něco dalšího o městě na Labi, zabruste do našeho popisu cesty.

Co nabízí: Dönerdürüm, navíc asi milion různých vychytávek kolem kebabu, něco na grilu a zřejmě i nějakou tu pizzu. Dokonce i variantu dürüm v pizza chlebu, jak jistě znáte také z pražské kebabárny na Štěpánské s názvem Can Bey.

Interiér: Tady poprvé si zaslouží Urkesh kebab Magdeburg absolutorium. Jak kdybych se ocitl v Gaudího parku někde v Barceloně, případně jak kdyby interiér namaloval Salvator Dalí, chyběli jen sloni a hodiny. Žluté protáhlé krápníky ze stropu, takřka umělecké dílo. Všude čisto. Paráda. Jo a žádná červená svítivá barva a neony a tyhle komedie.

Samotný pokrm: Objednal jsem si kuřecí se sýrem, patrně feta. Sýra ale nebylo moc. Byl sice trochu zamotanej dovnitř pokrmu a nebyl hned vidět, ale byl tam, přesto ho mohlo a mělo být být více. Na první pohled bylo vidět, že se jedná o kusy kuřete, pěkně začerstva nakrájené, výborně okořeněné a navíc s kouskem papriky co se grilovala na štangli a kapala šťávu na maso, nádhera. A ještě jedna věta k masu – bylo ho fakt kotel! Tak půlka kuřete, což bych normálně kvitoval s povděkem, u pátého kebabu za den a půl jsem však měl co dělat, abych pokrm zvládl do sebe nasoukat.

Poručil jsem si pálivou a česnekovou zálivku, takřka tradičně. Sice jsem chtěl velmi pálivé, ale buď na to obsluha zapomněla, nebo mám už totálně plechovou hubu a nic necítím. Co se týče zeleniny, byla čerstvá, hodně zelí (jak červeného tak bílého), navíc tam byla petržel, která dokonala souznívala s ostatním a pozdvihla chuť ostatního o stupeň výše. Celkově to byl velmi nadprůměrný kebab, sotva se valim, bylo toho hrozně moc a připadám si jak Pučmeloun.

Obsluha: Až na lehké nedorozumění co se pálivosti týče nemám co vytknout, vše pochopili, přinesli, nepokazili, za čerstva nakrájeli. Navíc měli uvnitř pořádek.

Cena hlavních pokrmů: Dürüm za 5 euro a döner za 4 eura, se sýrem za 4,70 eura. Chtěl jsem trochu změnu a tak jsem si dopřál. Opět zřejmě platí – dále od Berlína, menší konkurence a rázem větší ceny.

Urkesh Grillrestaurant, Leipziger Str. 10A, 39112 Magdeburg, Německo

Imren Grill (Berlín)

Imren Grill na berlínské Boppstrasse jsme navštívili v rámci našeho kebabového roadtripu po Německu. Jelikož se jednalo teprve o můj druhý kebab na zmíněné akci a vzhledem k pověsti, která podnik provází na internetu, jsem se na kebab z této provozovny hodně těšil.

Interiér: Ne zrovna útulný. Připomíná spíše nemocniční jídelnu. Před podnikem byla celkem příjemná zahrádka, která ale byla plná, takže jsem pro svou konzumaci musel volit neutěšený prostor uvnitř. Některé stoly byly celkem špinavé po předchozích zákaznících. Moc jsem se tu necítil.

Co nabízí: Nabídka je perfektní. Od klasického dönera a dürüma přes tureckou pizzu (lahmacun) a pěkný Adana kebab až po typickou tureckou grilovačku na šavlích – kuřecí maso, jehněčí kotletky a tak dále. Maso ale vypadalo klasicky „turecky“, a protože jsem v Turecku díky jedné epizodě s mouchami a masem v kebabu za týden zhubl 7 kilo, dbal jsem svých rozsáhlých zkušeností a nepouštěl se do žádných větších akcí. Objednal jsem si kuřecí döner.

Obsluha: No, objednaný kuřecí döner se díky obsluze změnil na döner (nejspíš) telecí. Nejednalo se ale o klasickou českou sekanou, nýbrž o opravdové hovězí maso, a protože jsem ještě neochutnal, s borci za pultem jsem to neřešil.

Obsluha nepůsobila zrovna dvakrát příjemně a dokonce se nás pokusila zkasírovat nadvakrát. Platili jsme při obdržení kebabu a pak jsme byli k vysolení eur vyzváni znovu při odchodu. Tuto nabídku jsme s díky odmítli. Obsluha tedy jakože nic moc.

Chuť: Tak a dostáváme se k jádru pudla. A to skoro doslova. To kuřecí maso, co bylo asi „telecí“, mi přišlo jako ze psa, a to při nejlepším. Naprosto nepoživatelné, gumové, nemožné rozkousat (a to mám kromě tří osmiček všechny zuby!). Chuťově mě katapultovalo někam na grilovačku do osady na východním Slovensku. Maso – tragédie.

Zálivky my byly naservírovány dvě, kečupová a jogurtová. Na množství se nešetřilo, ale jejich chuť byla hodně mdlá a nepřebila hrůznou pachuť masa. Zeleniny se do kebabu moc nedostalo a hlavně, žádná zeleninová hitparáda se nekonala. Salát, rajče, trocha zelí a nazdar.

Jediné, co trochu zachraňovalo celkový dojem z kebabu a důstojnost kebabárny Imren Grill, byla houska. Křupavá, propečená, chuťově bezproblémová.

Imren Grill, Boppstrasse 10, Berlín – Německo

Mustafa’s Gemüse Kebap (Berlín)

Přijedete do Německa (viz náš cestopis) a ubytujete se, jdete se projít a náhodou narazíte na tohle! Teď čtenáře dopředu upozorňuji, že následující řádky budou čistou glorifikací něčeho, co se dá nazvat manou nebeskou. Jen si vzpomenu a mám sliny a slzy na krajíčku (a v lednici v Praze mam tak maximálně utopence). Okamžitě po přečtení všem doporučuji nasednout na vlak, autobus, auto, loď nebo vrtulník a střemhlav přímo do Berlína. Tohle za to prostě stojí!

Slavná Mustafova budka

Obvykle bývá před kebabárnou velmi rušno a fronty dosahují desítek metrů. Asi jsme měli štěstí, jelikož v době naší návštěvy před námi bylo jen pár lidí. A ta vůně… nejen klasicky maso, ale zde i grilovaná zelenina vábí kolemjdoucí jako sirény projíždějící námořníky u řeckých ostrovů, a teda já bych ztroskotal se svou lodí teď a hned.

Co nabízí: Dönerdürüm, proč vymýšlet nějaké komedie, když se můžete soustředit na jedno a to dělat tak dokonale, že vůbec není zapotřebí nabízet kvadrilion kombinací.

Interiér: Co napsat 🙂 Interiér není, jelikož se jedná o budku u metra. Na druhou stranu, když vezmu v potaz neskutečný cvrkot, práci na směny a všudypřítomné fronty, bylo uvnitř uklizeno.

Samotný pokrm: Nemám co vytknout. Možná, jelikož jsem vepř, bych zvládl i větší porci, ale jinak? Kéž by se prašivé české kebabárny alespoň z 30 % vyrovnaly této, navíc cenu mají stejnou, ne-li nižší než některé blafy u nás. A přitom by to nebylo tak těžké. Zakápnout celou porci citronem, dát dovnitř čerstvé bylinky, petržel, kopr, třeba mátu, ogrilovat zeleninu (v případě Mustafy jsem uvnitř kebabu rekogniskoval lilek, okurku, papriku, bramboru), dát navrch výborný balkán nebo fetu, výborně okořenit maso – Mustafa má kuřecí maso – trochu si pohrát se zálivkami a propéct housku. Mustafa prostě naplňuje úplně všechny vaše fantazie. Nejvíc mokré sny jsou přesně o tomhle kebabu, byl přesně takový, jaký jsem si ho vysnil. Dohromady to byla taková harmonie, že bych o kebabu nejraději složil celou symfonii. Kdyby se Mustafův kebab prodával v době Wagnera, jistě by mistr složil nějaký dvacetihodinový opus na toto veledílo. Možná by mělo být zařazeno mezi sedm divů světa.

Obsluha: Mají můj neskonalý obdiv. Tihle klucí opálený se prostě nezastaví a naběhají toho více než MessiRonaldem dohromady. Taky není divu, že se po čase obsluha točí a jede se na etapy. Tito pánové si skutečně zaslouží titul pan kebabmistr a kdybych mohl rozdávat zlaté kebabové medaile, nasypu jim jich tak kýbl.

Cena hlavních pokrmů: dürüm za 4,70 Euro a döner za 3,50 Euro.

Mustafa’s Gemüse Kebap, Mehringdamm 32, 10961 Berlín

Chickenberg (Berlín)

Kebab v berlínském podniku Chickenberg byl mým třetím kebabem ten den. Pár hodin předtím jsem si pochutnal na legendárním kebabu u Mustafy, pár minut před ním jsem od inspektora Ralfa dostal kousnout naprosto geniálního kebabu z podniku Kottiwood. Dalo by se tedy očekávat, že v téhle recenzi budu hodně, hodně přísný.

No, já jako budu, ale i tak už v úvodu musím říct, že jsem byl v kebabárně Chickenberg extrémně spokojený.

K podniku jsme s kolegy dorazili kolem půl jedné ráno. Uvnitř to vypadalo moc pěkně, interiér připomíná spíše restauraci vyššího standardu, než kebabárnu. I v pokročilou noční hodinu zde bylo perfektně čisto.

Jelikož jsem již byl jemně upraven pár fernety a několika berlínskými ležáky, žoviálně jsem s kebabářem začal konverzovat v turečtině, což se naštěstí setkalo s velmi pozitivním ohlasem. Poté, co jsem téměř vyčerpal svou tureckou slovní zásobu (čítající asi deset vět plus gazilión sprostých slov), jsem přešel do němčiny. Její úroveň obsluha ocenila tím, že radši začala mluvit anglicky.

Každopádně jsem se ale svou lingvistickou ekvilibristikou vetřel obsluze do přízně, takže jsem po chvilce obdržel vskutku překrásný kebab a mohl se odebrati zkonzumovati ho na chodník před provozovnu.

Začnu slabinou (naštěstí jedinou). Houska – byla teplá, ale nebyla vůbec křupavá. V podstatě mi to přišlo, jako kdybych kebab dostal do ohřáté burgerové bulky, samozřejmě větších rozměrů.

Zeleninka byla čerstvá a dobře dochucená. Hlavně jsem ale do kebabu dostal díky mému (krátkému) přátelství s kebabářem neuvěřitelné množství papriček jalapenos. Ale opravdu neuvěřitelné. Šacoval bych to minimálně na dvacet deka jalapenos, a to už se na chuti sakra projeví.

Chuť vyšperkoval výborný feta sýr. Obecně se feta do kebabu hodí víc než klasický balkán, a v mé svaté berlínské kebabové trojici Mustafa’sKottiwood – Chickenberg je to vždy právě feta, co vám do kebabu nandají.

To nejlepší jsem si ale nechal na konec. Maso. Nebojím se použít u něj přízviska geniální. Jestliže Mustafu definuje grilovaná zelenina a Kottiwood božská houska, tak Chickenberg exceluje svým dokonalým kuřecím masem. Větší kousky, skvěle dochucené, čerstvé, perfektně propečené. Klobouk dolů prostě.

Napsal jsem, že to nejlepší bylo na Chickenbergu maso. Ano, ale skoro stejně skvělá je cena. 3,5 Eura! Což je, mimochodem, unifikovaná berlínská cena za döner. Člověku nezbývá než kroutit hlavou, když si vzpomene na kebaby v České republice. Kebab tu stojí stejně, ne-li občas více (zdravíme do Checkout Food) a přitom průměrný pražský plat je třikrát menší, než průměrný berlínský. No nic. Chickenburg v Berlíně vřele doporučuji!

Chickenberg, Adalbertstraße 7, Berlín

Starší příspěvky:

© 2018 Kebabárny.cz

Víc kebabu už jsme sem nedostali :-)Nahoru ↑