Archiv rubriky: Zahraniční okénko (page 1 of 3)

Inspekční cesta po severním Polsku aneb jak inspektor Emperor objevil zapiekanku

Koronavirus a trochu přehnaná panika z něj se na nás valí ze všech stran,  tak se pojďme na odlehčení podívat na polokebabový cestopis od našich severních sousedů, tedy z Polska.

Co tak dělat v době, kdy jsou hranice zavřené a sedíme doma na zadku bez možnosti se zkebabovat do bezvědomí? Ano, tiše vzpomínat na nejlepší kebaby, které jsme dosud ochutnali a nevědomky si poté slintat na košili a pupek. A během toho zasnění jsem si vzpomněl, že jsem Vám, našim čtenářům, zapomněl popsat jeden z kulinářských hokus-pokusů na téma kebab, který je velmi populární v Polsku.Stejně jako my máme náš slavný chlebíček (že ještě nikoho nenapadlo na to nacpat maso z kebabu, co?), tak v Polsku je velmi populární rychlé občerstvení honosící se jménem zapiekanka, česky prostě zapékanka.

Jedná se o podélně rozříznutou bagetu či veku, na kterou se umístí sýr, zelenina či nejrůznější maso a houby a to se celé zapeče, modří už vědí, že proto onen název zapékanka. Navrch se klasicky zakápne nějaký dresink – a tramtadadá rychlý, prasácký a úplně skvělý pokrm je na světě. No, a proč že to tady celé popisuji? Ano, nebyli by to slovanské národy, které dokáží nenápadně využít tradic jiných a nacpat si je do svých tradičních jídel. Cože jsem to tedy já, filuta, na trhu na severu Polska v Gdaňsku loni objevil (a samozřejmě je to možné sehnat na dalších x tisíc místech po celém Polsku)? No jistě! Zapékanku, v níž bylo nacpané kebabové maso. Trvalo to mé hlavě velmi malou chvilinku (tak asi než premiérovi dojde spojení dotace – profit) a už jsem měl objednáno a lačně vyčkával na pokrm. Udělal jsem si zápisky v diktafonu, které tedy nyní, takřka po roce oprašuji.

Nebudu pokrm popisovat jako klasickou recenzi, to by ani nemělo význam. Moje poznámky byly vcelku jednoduché, slyším své minulé Já slintat blahem a mezi citoslovci hmmm, mlaskmňam zaznívá: „ty vole, to je žrádlo“.

Maso bylo pěkně čerstvé, kuřecí a množství takové, že takřka odpadávaly kousky masa na zem. To bych obrečel, a tudíž jsem jedl velmi opatrně, asi jako když stavíte loď uvnitř lahve, přeci mně nic neupadne, když už jsem za jídlo zaplatil! Žádní mouřeníni za pultem nestáli, prostě blonďatí Poláci s grilem na kebab a štanglí masa. Bageta byla křupavá, ale příjemně, ne tak, že si o ní rozřežete patro. Napuštěná sýrem a kečupem a masem k prasknutí a ono není moc co napsat, prostě jsem chrochtal blahem a po zhltnutí jedné si jak vepř objednal další, zapil to několika místními lahvoni a bylo mi hej.

Ve finále to hlavní, co tímto článkem chtěl básník, prozaik, mentální kouč (to poslední sice nejsem, ale jelikož se tak označuje asi třetina národa, budu se tímto honosit rovněž) a kebabožrout říci, je, že až budete v Polsku, tak zapékanku bez debat musíte ochutnat! Navíc poměr cena výkon je bezkonkurenční. A abych vás cestopisně naladil, přidávám odstavec o tom, co že se to například na severu Polska nachází.

Výlet na sever země, ale i jinam v Polsku, všem vřele doporučuji, například Gdaňsk je nádherné  historické město, Sopoty jako oddechovka na odpoledne rovněž, na plážích směrem k přítoku Visly do moře můžete sbírat jantary (a třeba je vyměnit někde za kebab či zapékanku) a pro ty, co na to mají koule, se pochopitelně vykoupat v Severním moři, zase tak studené to fakt není.

Úplně bych nedoporučil Gdyni, pokud bych měl použít k popisu starý český vousatý vtip, je to takový Bruntál, hezký okolí ale hrozná díra. I když to srovnání kulhá víc než Miloš na hradě. Gdyně je moderní město, což však není úplně nic pro mě, a byla to celkem nuda a Bruntál… je prostě Bruntál. No, a pak jako bonbonek si určitě vychutnejte cestu trajektem na Hel a poloostrov samotný, kde si opět dejte zapékanku s kebabem či čerstvě vyuzenou makrelu. Finální výlet do města Leba a do Slowinski Park Narodowy je už pak skutečně za odměnu (a i tam jsem měl zapékanku a kebab).

Kromě zapékanek jsem se živil, jak fotky napovídají, rovněž množstvím kebabů. A popravdě –  jsou kvalitativně o trochu lepší než ty české. Vtipy o úrovni polské gastronomie a obecně potravin přejděte, je to blbost, a jídlo je v Polsku super. Jen za tento týdenní výlet byly dvě kila nahoře. Ostatně mrkněte na fotky a až to půjde, tak vzhůru na cesty!

Sema Döner, Kreischa

Vzhledem k současné situaci a protikoronavirovým opatřením na hranicích mě zdroj obživy uvěznil v nucené emigraci nedaleko Drážďan v obci jménem Kreischa. Když mezi místními řeknete „Kreischa“ všem okamžitě naskočí místní klinika Bavaria Kreischa. Obec je spíše jen takovým jejím přívěskem a většina místních je zaměstnána na klinice nebo pracuje pro její dodavatele. Pracuje zde i významný počet Čechů, kteří sem z velké části dojíždějí za prací z nedalekého Sudetenlandu.

V Čechách určuje rozdíl mezi totálním zapadákovem, kde chcípl pes, a vesničkou, mou střediskovou, poctivá knajpa a jednota. U našich germánských sousedů se tímto definičním znakem stala kebabárna. Naštěstí i v Kreische se jedna taková nachází a pochopitelně bych se dopustil zločinu proti mé kebabářské cti, pokud bych ji nezrecenzoval, a to nejen pro české pendlery, kteří ji hojně navštěvují.

Kebabárnu Sema Döner nelze minout

Kebabárna Sema Döner leží na hlavním tahu protínající Kreischu ze směru Dresden Prohlis, a to přímo naproti parku. Ten za pěkného počasí vybízí ke kebabové siestě. Ve stínu korun stromů se zde můžete usadit na lavičku u jezírka a zakousnout se do kebabu.

V první fázi přijímání protikoronavirových opatření musel i místní kebabář na jistou dobu uzavřít svůj podnik. Jelikož se jedná o jediné místní bistro, nejen místní tato zpráva zarmoutila. Po několika dnech však Sema Döner opět otevřel a nejen kebabuchtiví dederoni jej vzali ztečí. Nutno dodat, že tento útok probíhal velmi disciplinovaně a ohleduplně.

Kebabář rozdávající radost – tak je to správné, tak to má být.

Ralf, kebabový inspektor

Lidé stojící ve frontě dodržovali předepsaný odstup. Na jejich tvářích bylo možné pozorovat dětskou radost, že si mohou opět dopřát svůj oblíbený pokrm. V tomto momentě byste zde jen stěží pohledali většího hrdinu, než místního kebabáře.

Interiér kebabárny poskytuje k posezení několik boxů. Přes den není většinou v kebabárně natřískáno, takže se nemusíte bát dlouhé čekací doby. Večer je bežné, že se i před podnikem vytváří fronty. To se sem sjíždění i přespolní milovníci kebabu. Sem tam se stane, že si u Semy i přes poledne musíte vystát frontu. Znamená to pak jediné, že v kantýně na místní klinice se dnes podává nějaký blaf a všichni, kdo mohou, utíkají pro oběd sem do kebabárny.

Přes zavěšené plexisklo mezi mnou a kebabářem si zde objednávám standardně klasický kebab se vším a bylinkovou zálivkou za 4 Eura. Nejinak tomu bylo i pro tuto recenzi. Místní kebabáři kmitají jak švýcarské hodinky, jsou vždy milí, usměvaví a uctiví. Když procházíte kolem už z dálky na vás mávají a usmívají se na vás. Dokonalý prozákaznický servis jak z učebnice prodejních dovedností.

Chuť masa není nikterak výrazná a ničím kebab zapamatovatelným neodlišuje od konkurence. Každopádně maso chutná a do každé housky naládoval kebabář poctivou nálož. Vždy si tak vychutnávám, když vidličkou nejprve vyzobu zeleninku a pak mi, jak říká kolega Grylls, zůstane v kebabu jen masová kapsička se zálivkou. Co vám budu povídat, to je žrádlo.

Jogurtová zálivka v kebabu od Semy ve mně vždy svojí jemnou a lehkou chutí vyvolává falešný pocit, že jsem si dal k obědu nějaké zdravé jídlo jako salát, i když je samozřejmě ve skutečnosti opak pravdou. Snažím se být ohleduplný ke svým kolegům, kteří se mnou sdílejí kancelář. Když jdu tedy na oběd a vracím se do kanceláře, neobjednávám si kebab se svým smrtelným kombem, a to česnekovou a pálivou omáčkou.

Odpusťte mi, málem bych zapomněl na jednu podstatnou věc, a to je houska. Zní to zvláštně, ale nejraději mám na kebabu v Sema Döner housku. Miluju zvuk, jak člověku mezi zuby libozvučně křupe a vždy jí kebabář tak nádherně prohřeje, že kdybyste zavřeli oči, mysleli byste si, že zakusujete čerstvě upečený rohlík. Zkrátka lahoda.

Sema Döner, Dresdner Str. 1A, Kreischa, Německo

Ceren Kebab, Wroclaw

Pár týdnů zpátky, to byl svět ještě v pořádku, jsme s manželkou vyrazili na výlet do polské Wroclavi. To je příjemné a klidné město, relativně nedotčené masovým turismem, takže jeho návštěvu (až to zase bude možné, jestli teda vůbec někdy) doporučuji.

Jak je to u nás kebabárenských inspektorů zvykem, součástí itineráře každého výletu je i návštěva místní kebabárny. Nejinak tomu samozřejmě bylo v tomto případě. Po pětiminutovém průzkumu trhu, provedeném ještě na palubě Flixbus busu, jsem pro recenzi vybral kebabárnu Ceren Kebab.

Ta mi padla do oka jednak nápisem Gemüse Kebab (znalci už vědí) a jednak luxusními instagramovými videi z přípravy kebabu (které polský kebabárenský social media manager zkopíroval i na google mapy, aby pomocí nich nalákal do podniku i zpátečníky, co nemají Instagram (např. mě) – no a jak je vidět, úspěšně).

Ceren Kebab byl uvnitř pojatý v moderním hipster stylu, s polštářky na opření a květinami a já po dlouhé době dávám v recenzi plný počet bodů za interiér a čistotu. Takto by to mělo vypadat! Objednali jsme jeden kebab v kombinaci česneková a mangová zálivka plus sýr haloumi navíc, druhý kebab v klasickém kombu česnek – chilli.

Musím říct, že příprava trvala relativně dlouhou dobu. Mladý kebabář se totiž s kebabem vysloveně mazlil. Maso pěkně čerstvé skrojil ze štangle, houstičku potřel máslem a propekl dokřupava, na talíři vytvořil moderní čmáranici ze zálivky…

… ale čekání se vyplatilo. Jak můžete vidět na fotkách, kebaby vypadaly nádherně. A co se týče chuti, tak tam musí rozhodčí zvednout nad hlavu samé desítky. Kebab byl kromě masa a čerstvé zeleniny naplněn také zeleninou pečenou (proto to Gemüse v názvu), přesně jako u Mustafy nebo celkem nově i v Praze v Podolí. Pečená zeleninka byla zcela luxusní a já křičím „ANO, ANO, tahle to má vypadat!“

Maso bylo kuřecí a domnívám se, že se nejednalo o polotovar, ale pěkně podomácku připravenou štangli, která kombinovala prsní a stehenní řízky. Česneková zálivka měla nadprůměrný říz (krkal jsem jí až do večera), mangová zálivka se ukázala jako vynikající nápad, a doufám, že ho okouká i nějaká česká kebabárna.

Když vezmu v potaz, že jeden kebab stál i s nápojem dle výběru (já bral půlitrový ledový čaj) třináct zlotých, což je v přepočtu, pokud se nepletu, 78 korun (!!!), tak tu dámy a pánové máme výslednou známku, která Ceren Kebabu ve Wroclawi zajistí v našem žebříčku místo hodně vysoko.

Takže – až zákeřný virus opustí Evropu a my zas budeme moc svobodně vyrazit i dál než do zaměstnání, návštěvu tohodle podniku setsakramentsky doporučujeme!!

(Jo a mimochodem ta chilli zálivka nijak extra nepálila.)

Ceren Kebab, Szewska 29, Wrocław

Wrap City Kebab (Londýn)

To se takhle jednou kebabový inspektor se svojí družinou, dobře družkou, vydal za ušetřené peníze za malou louži. Zde vás vážení čtenáři neskrytě žádám, ať občas kliknete na nějakou tu reklamu a zvýšíte tím šanci, že si ještě v budoucnu přečtete recenzi ze zahraničí. A to chcete.

Při toulání historickou částí Londýna – mimochodem narazit zde na kebab je stejně pravděpodobné jako hledat prd ve vířivce – jednomu vyhládne. Patrně kvůli nájmům se zde mnoho kebabmistrů nevyskytuje a člověk musí o pár ulic dále. Ale kdo hledá, najde. Vezměme to však od začátku.

V zemi anglických gentlemanů a ctihodných dam jsem se rozhodl strávit čtyři dny a v plánu bylo ochutnat jak pravou anglickou snídani a místní pivo, tak tradiční anglické Fish and chips. Hlavně ale samozřejmě otestovat kebab. Přeci kolik kebabů ochutnáš, tolikrát jsi člověkem. Navíc pak můžu působit v recenzích více světácky a můžu si odškrtnout další zemi, ve které jsem blízkovýchodní pochutinu ochutnal. Ostatně proto se do zahraničí jezdí. Možná by stálo za to, otevřít si cestovku za kebabovým poznáním.

Abych mohl kebab lépe ohodnotit, musel jsem vyzkoušet výše popsané pokrmy z důvodu pochopení veškerých specifik a nuancí anglické stravy. Z tradiční anglické snídaně jsem měl výborné pocity. Dle mého naprosto ideální strava po prohýřené noci, životabudič a postkocovinoidní probouzeč. Pěkná porce a k tomu tradiční anglický ležák, který by porazil koně.

Ono dostat do sebe v devět ráno pintu piva, které má 8 % alkoholu, není pro každého, ale v kombinaci se slaninou, fazolkami,  vajíčky, klobásou, žampionem, něčím jako opečeným jelitem a bramborou to byl velmi vhodný krok do nového dne a svět se hned zdál veselejší.

Poněkud rozporuplné pocity jsem měl z tradičního anglického jídla fish and chips. Na jednu stranu super hranolky, na druhou stranu ryba byla prakticky bez chuti. Můj názor je, že vezmou filet z ryby a hodí ho do mouky a pak prásk s ním do oleje a hurá tady máš, drahý hoste, tu naší bezva krmi. Takže žádnej chuťovej šlágr a orgasmus se nekonal.

Po projití si všech důležitých památek v centru Londýna během druhého dne už na mě a můj doprovod dolehl hlad tak obrovský, že by mohl hory přenášet. A tu se s vámi musím podělit o jednu, pro mě zcela novou věc. To, že funguje či začíná fungovat něco jako internet věcí, je mi známo. Že však strejda Google ví, že jsem se před odjezdem koukal v Londýně po nějakém kebabu a dokáže mě tento dotaz připomenout a implementovat do mé offline mapy v mobilu, to pro mě bylo překvapením.

Otevřu si v mobilu mapu, a ne abych viděl, kde je jaká památka. Hlavní, co mi Google připomíná je, kde je Wrap City Kebab. Tudíž jsem rád, že i Google ví, co je v Londýně podstatné. Žádný Big Ben, Parlament, Westminsterské opatství či Tower, ale kebab!

Co nabízí: Překvapivě kebab. A to obě klasické varianty, tedy jak hovězí, tak kuřecí, a jak döner, tak dürüm. Navíc zde měli shish kebab, leč ten jsem neochutnal. Jako přílohu můžete mít klasicky hranolky.

Interiér: Malý, ale jelikož jsme předchozích asi 7 hodin strávili na nohou, tak jsme ani malým prostorem s malými židlemi nepohrdli. V zadní části podniku to nepříliš dobře zavánělo, na druhou stranu jsem viděl obsluhu, jak každý stolek pečlivě otřela saponátem, což chválím. Po straně byl vidět v části pro personál trochu bordel a naházené páté přes deváté. Tím nemyslím potraviny. Maso se vzorně rožnilo a zelenina se na nás usmívala na pultu.

Kvalita služeb:  Popravdě jsem měl již takový hlad, že bych snědl snad, jak se říká, vola i s rohama. Přesto jsem se těšil na kebab a jak se postupně objednaná porce zvětšovala a zvětšovala a zvětšovala, věděl jsem, že tady je svět ještě v pořádku. Do obrovského pita chleba se jal kebabmaister ládovat vskutku nadpozemské množství nakrájeného masa. Osobně odhaduji, že v každé porci byla tak dobrá polovina kuřete.

Zde jsem mimochodem objevil další z rozdílů oproti českým kebabům – maso bylo nakrájené na dost velké kusy. A pak je zde nejdůležitější faktor. Tím je chuť masa, a na té panovala drobná neshoda s mojí spolustolovnicí. Kuřecí bylo vonět po kuřeti, což se tak často nestává. Důvody můžou být hned dva. Můj názor byl, že se prostě jednalo o kvalitní maso (tomu napovídá i fakt, že jsem se po něm nepo…). Druhá verze byla, že zde maso může být už déle, čemuž ale osobně nevěřím, vypadalo čerstvě a kebabmister ho pěkně začerstva nakrájel, žádná podpultovka někde z mikrovlnky.

Dalším velmi příjemným překvapením bylo množství zeleniny. Tolik zelí a mrkve a okurky a rajčat kolikrát nemají ani v Albertu, kam chodím pro snídani, a tady jsem to měl pěkně všechno na jednom talíři. Navíc byla část příjemně fermentovaná ve sladkokyselém nálevu. Já si navíc řekl o nějaké ty extra feferonky, což nebyl úplně nejlepší nápad, ale k tomu se dostaneme. Omáčky byly na výběr česneková a pálivá. Na rozdíl od mé společnice jsem si opět zvolil pálivou. V kombinaci s množstvím feferonek, a tím, že omáčka pálivá byla sakra pálivá…

No nebudu vás napínat, ráno moje pozadí poznalo středověk a objevily se i slzičky štěstí (neplést s kuličkami štěstí z pořadu Hip Hap Hop, tady na mě totiž nečekala šeková knížka se stokorunami, ale krev, pot a slzy jak říkal Winston Churchill a mimochodem teď mně došlo, kde na to volební heslo přišel – opět za to mohl kebab!).

Houska byla také křupavá a čerstvá, prostě vše, jak má být, a kebabu nebylo takřka co vytknout. Takových jen houšť a velmi bych kvitoval něco podobného v České republice.

Obsluha: Velmi milá, dovolila mi fotit, co se mi zlíbí, dovolila nám umýt si ruce v jejich privátním prostoru. Jejich původ mi není znám, ale předpokládám, že rodilí Angličané to tedy nebyli, ale dle mého to nebyli ani Pákistánci, spíše to byli klucí opálení z Turecka.

Cena hlavních pokrmů: Stejně jako kolega Grylls se i já považuji za dosti šetřivou osobu. Proto nějaká komparace s cenami v České republice, natož snaha o přepočet… bez šance. Döner i dürüm za 6 liber. Na druhou stranu byla porce takřka obědovečeří, takže vlastně cena super. A jelikož se kebab nenachází zase tak daleko od centra a jen pár ulic vedle Buckinghamského paláce a v blízkosti stanice Victoria, je cena optimální.

Wrap City Kebab, 318 Vauxhall Bridge Rd, Westminster, Londo

Kebab Corner (Amsterdam)

Asi nemá cenu pokoušet se něco skrývat, téhle recenzi by víc než co jiného slušel podtitul „Utrpení kebabového cestovatele“ v Holandském království.

Přitom Amsterdam, hlavní město hříchu celé Evropy, má všechny předpoklady, aby se stal místem, na které budou všichni kebaboví fanoušci s láskou vzpomínat. Člověk by se totiž domníval, že na místě, kde k minimálně polovině nákupů kebabu dojde pod vlivem alkoholu, marihuany, jejich kombinace či jiných látek, bude i průměrný kebab povýšen vlivem intoxikace na nebeskou manu. To by tu ale ovšem na každém rohu nesměli servírovat tak odfláklé kebaby, že by jim nepomohl ani kamion trávy od českého „poctivého večerkáře“.

K recenzi jsem si (zcela náhodně) vybral kebabárničku „Kebab Corner Amsterdam“ umístěnou strategicky u vstupu do čtvrti červených luceren. Takovou, kterých jsou po centru Amsterdamu vidět desítky. Standardní amsterdamská nabídka podobných míst sestává z kebabu (nazývaným zde šauarma), falafelu, nějakých těch pizz a pizza rohlíků a pak sladkostí. Nejinak tomu bylo zde. Objednal jsem kebab v housce a jali jsme se vyčkávat na vyřízení objednávky u stolku.

Čas jsme si krátili pozorováním dalších návštěvníků. Zde již mi v hlavě začalo blikat první varovné světlo. Mou pozornost totiž upoutali ožralí angličtí playboyové v děravých teplákách a sepraných mikinách. Ti se asi rozhodli za svou týdenní výplatu příslušníka birminghamské Tesco security a skladníka v oddělení zeleniny v témže zařízení Amsterdamu ukázat, jak se kalí v Midlands. Spolu s jakýmsi postiženým arabem se jednalo o jediné, zato však vpravdě vybrané osazenstvo podniku.

Jakýkoliv další pokus o analýzu interiéru či návštěvníků mi však byl znemožněn akutním infarktem myokardu. Ten jsem utrpěl, když jsem spatřil, jakým způsobem se místní kebabmistr jal zpracovávat mou objednávku. Místo nože na ořezávání štangle masa totiž do ruky vzal lžíci, ponořil ji do schovaného hrnce, nabral jakési hnědé boby (bohužel budoucnost ukázala, že se jednalo o mé maso), kydl je na pánev a se šibalským mrknutím mým směrem pánev vložil do pizza pece.

Jelikož jsem již zaplatil pěkných kulatých 5€, nepřipadala pro mně, starého kolenovrta, možnost otočky a útěku (jak při této situaci doporučuji v článku 7 fíglů, které by měl každý milovník kebabu znát) v úvahu. Začal jsem se tedy za odříkání otčenáše připravovat na pravý kebabový očistec.

Danteho devátý kruh pekelný se přede mnou zhmotnil za malou chvilku v podobě talířku, jehož podobu si můžete prohlédnout v galerii. Obdržený produkt chutnal – nepřekvapivě – naprosto katastrofálně. Maso (ač se nejednalo o mleté či sekanou) bylo tak zvláštní chuti, že do dnešního dne nedokážu identifikovat, z jakého zvířete pocházelo. Navíc z něj bylo cítit, že nejčerstvější rozhodně není a to opravdu není něco, co by se dalo skrýt skvělou chutí zeleniny či vynikající zálivkou.

O to se zde ostatně nikdo ani nepokoušel. Zelenina byla na talíři zastoupena jedním lístkem salátu a pár kousky rajčete, no a zálivku na kebab pro jistotu nikdo ani nenandal. Po chvíli urputného boje s vlastními chuťovými buňkami jsem se dovtípil, že červená a bílá lahev na stole mají sloužit k lubrikaci pokrmu. Jal jsem se tedy lubrikovat – v bílé lahvi byla čistá majolka a v červené kečup, smíchaný s pálivou čínskou omáčkou.

Že můj psychický stav byl již opravdu na pováženou, lze zdokumentovat tím, že po pár pokusech s různými dávkami z bílé a červené lahvičky jsem pokrm jednoduše vykoupal v obsahu červené lahvičky a rezignujíc na vše jsem zaplnil prázdný žaludek.

Na jazyku mi dlouho, předlouho zůstala hořká pachuť zklamání a opovržení nad kebabářem, který náš milovaný pokrm zprznil a znásilnil do takové podoby, že ho i takový oddaný kebabník, jako jsem já, téměř nedokázal pozřít.

Jak už jsem zmínil v úvodu, v centru Amsterdamu se malé kebabárny podobají jako vejce vejci. Proto se bojím, že u ostatních je úroveň dosti podobná (dokazovat to empiricky jsem se však neodvážil). To mě proto vede k radikálnímu a na našich stránkách bezprecedentnímu doporučení: Pokud v Amsterdamu na kebab nepůjdete skutečně na jisto, do předem prověřené, kvalitní kebabárny, zkuste možná raději fastfood jiný, čerstvý a lokální – stánek s nakládaným herinkem v housce s cibulí a okurkou. My jsme si na vlastní pusu několikanásobně proklepli jeden, stojící v ulici Spui, a řeknu vám, srovnávat to s amsterdamským kebabem je jako srovnávat zralý bifteček z mladého argentinského býčka s talířem asfaltu zasypaným štěrkem.

Kebab Corner Amsterdam, Oudebrugsteeg 6, 1012 JP Amsterda

Pauli Döner (Hamburk)

Pracovní povinnosti mě povolaly na sever Německa do přístavního města Hamburk. Při té příležitosti jsem se snažil spojit povinnou návštěvu vykřičené námořnické čtvrti St. Pauli s ochutnávkou toho nejlepšího, co zdejší kebabáři servírují zdejším Fritzům. Pročetl jsem si několik názorů zdejších döner-expertů a v mapě vztyčil vlaječku do místa, kde se nachází podnik Mr. Kebab, který se těší vřelým hodnocením. Co štěstěna nechtěla, navíc mi do St. Pauli jel z druhého okraje centra města přímý spoj, takže jsem po check-inu na hotelu vyrazil vstříc kebabovému dobrodružství v St. Pauli.

Vystoupil jsem na zastávce, prošel se přes místní „matějskou“ pouť a okolo stadionu místního St. Pauli hrající stejně jako jeho úhlavní městský rival HSV druhou německou bundesligu. HSV její kvalitu zakusil poprvé ve své více než stoleté historii. Ale nechme fotbal fotbalem. Statečnost s níž jsem bez jakéhokoli zastavení procházel okolo stánků s cukrovou vatou, svařákem, bratwurstem a všelijakými sladkostí hraničila se sebeobětováním křesťanského mučedníka. Neměl bych opomenout zmínit, že do St. Pauli jsem se dostal již za tmy a moje orientace nebyla zrovna na úrovni indiánského stopaře z kmene Sioxů.

Dorazil jsem na místo, kde se měla nacházet kebabárna Mr. Kebab, ale jak jsem koukal, tak jsem koukal, ale na jejím místě, kde se měla nacházet kebabárna, se nacházel podnik zcela jiného druhu. Můj smutek ovšem netrval dlouho. Z vedlejšího podniku se ulicí linula vůně opékaného masa. V duchu jsem si řekl: „s*át na to, mám hlad, jdu sem“. Skončil jsem tedy u pultíku konkurenčního podniku s názvem Pauli Döner.

Již před vstupem bylo z ulice vidět osazenstvo podniku, kterou tvořila skupinka teenagerů blízkovýchodního vzezření doplněná o několik místních aktivistů s levicovými názory, mikinami St. Pauli a řetězy na teplácích. Jelikož nejsem ani arabského vzezření a tyto módní doplňky vyřadil z šatníku někdy na druhém stupni základní školy, asi tři mikrosekundy jsem zaváhal, zda-li vstoupit, ale poté žaludek přísným hlasem zavelel a já jednal. Objednal jsem si hovězí kebab v „klasické“ housce a k tomu na zapití malinovýho Fritze.

Při čekání jsem ihned pochopil, že pro místní jsem tak trochu exot, protože všichni zákazníci patřili mezi blízké přátele místního kebabáře, kterému hádám, že teprve loňské léto zmizelo  z obličeje akné. Tato nechtěná pozornost mi ztěžovala fotodokumentaci interiéru, ale jako správný kebabový inspektor jsem si poradil. Interiér nebyl kdovíjak honosně zařízen, ovšem nabízel dostatek místa k sezení, tak i úrovně stolování a čistoty. Po několika minutách jsem měl na stole svůj hovězí kebab s chilli a česnekovou omáčkou.

První věc, která mě lehce zaskočila, byla houska, ale to bylo spíše to, jak dlouho jsem nebyl u sousedů v Německu, a že jen v tuzemských luzích a hájích se v 99% kebab podává v trojúhelníkové housce. Tato byla kulatá, propečená tak akorát a trošku mi její vnitřní část chutnala po housce, do níž vám v mekáči udělají cheeseburger. Zeleninovou složky kebabu tvořilo několik listů salátů, rajčata, cibule, okurka, takový ten český standart.

Na samotný konec jsem si nechal maso. To bylo propečeno dokonale na skus a po zakousnutí do něj se samo jako mořská pěna rozplývalo na mém jazyce. Nevím, jestli to bylo tím, že se jednalo o poctivé hovězí a nikoli o českou sekanou, ale chuťově jsem z kebabu cítil hovězí tataráček! Musím říct, že maso mě opravdu vystřelilo do kebabové ligy mistrů. Pravda, jen ono, ale i to stačilo na dokonalý gurmánský zážitek! 😊

Pauli Döner, Wohlwillstraße 53, Hamburk

Akropolis Kebab (Kraków)

Po čase se v rámci naší rubriky Zahraniční okénko opět podíváme na to, jak vypadá kebabová scéna v cizině. Dnes konkrétně až v „dalekém“ Krakówě, ležícím cca 150 kilometrů od našich hranic, v podniku Akropolis Kraków.

Vzhledem k tomu, že na nás s manželkou v Praze z palubní desky našeho vozu výhružně svítí nápis SERVICE – OIL CHANGE, vydali jsme se do Krakova letecky. Tento způsob všem vřele doporučuji. Ne, že bych nebyl rád řídil 6 hodin po rozhrkaných a namrzlých českých a polských silnicích. Domnívám se ale, že 55 minut letu a následný transfer vlakem z letištního terminálu do centra Krakova v délce 17 minut hovoří samo za sebe.

Krakov z hlediska kebabu hodnotím velmi pozitivně. Jen v nepříliš velkém historickém starém městě se nacházejí desítky podniků. A považte, jídelnímu koutku obřího nákupního centra Galeria Krakowska (což je takové krakovské Palladium) vévodí dokonce dvě kebabárny! Kebabová penetrace tedy v Polsku probíhá ještě úspěšněji, než v České republice.

Acropolis Kebab Krakov se nachází na ulici spojující krakovské náměstí a hrad Wawel. K recenzi jsem si podnik nijak zvlášť nevybíral. Prostě jsme ho při procházce potkali a líbilo se nám, co jsme viděli, tak jsme zapluli dovnitř.

Okamžitě po příchodu jsem, spatřujíce co se otáčí se za pultem na grilu, zůstal ohromen stát. Nádherná štangle kuřecího masa, složená z pečlivě na sebe naskládaných kuřecích prsou, mi vyrazila dech, stejně jako malá štanglička mletého hovězího masa, která se skvěla vedle. Žádná sekaná, žádné odřezky. Oči mi svítily jako neseřízené xenony BMW X6, co se vám při cestě autem zaručeně v noci nalepí na prdel, ať už jedete kdekoliv a čímkoliv.

Reakce na situaci nemohla být jiná: Jednou kuřecí dürüm, jednou hovězí döner, prosím. Obojí s česnekovou zálivkou.

Sedli jsme ke stolu, čekali na jídlo a checkovali interiér. Ten byl vyveden, vzhledem ke jménu Acropolis zcela nečekaně, v řecko-římském stylu.

Tož čisté a pěkné to tam bylo, maso vypadalo geniálně, objednávka proběhla bez problémů, začal jsem se tedy chystat na kebabové orgie srovnatelné s kebabovým Olympem typu Mustafa’s či Kottiwood.

Naservírování jídel ale bohužel představovalo přesně ten okamžik, kdy se po dlouhém a pomalém stoupání ocitnete na moment na úplném vrcholu horské dráhy, ze kterého pak už jen za mohutného křiku obří rychlostí padáte dolů.

V Akropolis Kebab Krakov to přeloženo do normální, nepovedených přirovnání prosté řeči znamenalo, že döner i dürüm byly suché jak lybijská cesta (jé hele, přirovnání). Nedostatečné množství zálivky a její totální chuťová nevýraznost se sice dala řešit přímo u stolu, protože na něm byla připravena konvička s domácí(?) pálivou zálivkou, ale to se stalo řešením jen pro polovinu našeho týmu. Manželka totiž pálivé zrovna dvakrát nemusí. Chuťově se navíc taktéž nejednalo zrovna o výhru ve sportce.

Dalším výrazným záporem bylo složení zeleninové části kebabů. Ta byla tvořena jen čínským zelím, cibulí a nakládanou okurkou. Ačkoliv nakládaná okurka v kebabech funguje dokonale, a tvrdíme to furt, tady nedokázala zachránit totální zeleninovou chudobu, kterou byly kebaby stiženy.

Největším zklamáním se ale překvapivě stalo ono dokonale vypadající, začerstva skrojené maso. Ani kuřecí, ani hovězí varianta totiž nepoznala, jaké to je, být alespoň základním způsobem ochucen. Posolit maso? Neblázněte!

Ve výsledku jsme tedy žvýkali kvalitní maso bez jakékoliv chuti a nepomohla ani nulová chuť toho mála zálivky, co v kebabu byla. Zeleninová obloha složená z devadesáti procent z pekingského zelí také nebyla předurčena k tomu, aby výsledný dojem zachránila. Sečteno a podtrženo se jednalo o dokonalý kebabový fail, po kterém žena (opět) prohlásila, že kebab bude jíst jen v Can Bey. A já se jí ani nedivím.

Akropolis Kebab Krakov, Grodzka 9, Kraków

Döner-Imbiss Ali Baba (Postupim)

Recenze proběhla v rámci naší spanilé jízdy Německem.

Vyspinkaní dorůžova jsme se vydali z Berlína obsadit Postupim. Nejprve jsem si prohlédli cestou Wannsee, kde se odehrála nechvalně známá konference v průběhu druhé světové války. Po dvanácté hodině nám všem začalo škrundat v bříšku a tak jsem se hbitě jali dojet do Postupimi a rychle se nadlábnout ve třech kebabárnách. Po dojetí a nachození asi deseti kilometrů, abysme se my kolenovrti vyhnuli placení parkovného, jsme byli v centru.

Trochu jsme si to tady prochodili, za mě dobrý, nějaká ta zmenšenina Braniborské brány, ale jinak pohoda, žádný bordel a cítil jsem se jako v Německu – což o všech čtvrtích v Berlíně říci opravdu nemůžu. Na hlavní ulici jsem si vylosoval recenzovanou kebabárnu a šlo se na věc.

Co nabízí: Döner a dürüm, na nic jiného jsem se neptal. Úkol byl jasný a nebyl čas ptát se kdo je kdo.

Interiér: Relativně pěkný, takový klasický, trochu přeplácaný a výrazné barvy, uvnitř před i za pultem aspoň co jsem viděl čistý, ale vzhledem ke zdejší zahrádce jsme seděli venku a poslouchali Ralfíka, jak mu celé město připomíná Roudnici nad Labem nebo Neratovice. Prostě měl hlad a trochu prudil.

Samotný pokrm: Objednal jsem si döner, bohužel v hovězí variantě, jelikož jsem si zapomněl objednat variantu kuřecí, kterou měli také. Maso bylo trochu studené, z čehož vyplývá, že rozhodně nebylo začerstva nakrájené, plusem lze nazvat výborné okořenění kebabu. Zelenina zcela tradiční a bez invence, takže stejně jako kdekoli v ČR, prostě kýbl zelí a toť vše.

Obstojné zálivky jak česneková tak pálivá, nebyla to jen nějaká vodová hmota, ale skutečně to spolu takříkajíc hrálo. Největší plus bylo asi množství – jelikož mi po ránu vyhládlo a toto byl oběd, byl jsem nacpanej jak vepř, masa jak z půl krávy. Houska dobře propečená, krásně křupala, díky zálivkám to nebylo suché, jako se mi to stalo den předtím v Berlíně u ultramohamedánů.

Obsluha: Příjemní tři týpci, na to že měli celkem frmol a haldu lidí před sebou. Vše správně pochopili a dostal jsem co jsem chtěl, bohužel v hovězí variantě, ale to byla moje blbost.

Cena hlavních pokrmů: dürüm za 5 eura a döner za 4 eura, jsem dále od Berlína, menší konkurence a rázem větší ceny.

Döner-Imbiss Ali Baba, Friedrich-Ebert-Straße 95, Postupim, Německo

[hmapsprem id=112]

Imren Grill Karl Marx Strasse (Berlin)

Už tak kilometr od kebabárny Imren Grill jsem se cítil značně „orientálně“. Mezi řádky čti, že bílé muže by tady pohledal. Ještě více mezi řádky, že jsem se cítil značně nesvůj a jak na východě Turecka. Když se postupnými kroky blížíte k místu, kde už i nápisy jsou pouze v turečtině, tak když nic jiného, očekáváte sakra ten nejvíc nejlepší a autentickej kebab pod sluncem.

Ještě že jsem kebabárnu vyfotil relativně zpovzdálí. Stalo se mi totiž poprvé, že když jsem se snažil fotit v blízkosti kebabárny, neřkuli uvnitř, byl jsem velmi ostře vykázán, že tedy fotografování ani omylem a úplně přívětivě se pánové za pultem netvářili. Při lepším zaměstnávají nějaké lidi načerno (jak trefné) a chtějí se vyhnout placení daní, při horším jsem právě objevil spící buňku Islámského státu. Někteří se dost ostře tvářili a nic bych za to nedal, že tak měsíc zpátky pobíhali s kalašnikovy někde po Sýrii.

Co nabízí: Döner a dürüm a dalších milion specialit, které nebyl čas a vzhledem k přístupu obsluhy ani chuť vyzkoušet.

Interiér: Relativně malý a úplně zaplněný zdejšími mouřeníny. Čistotu za pultem jsem jaksi neměl čas plně prozkoumat, jelikož jsem musel Imren Grill hbitě opustit, ale problém bych zde neviděl, vše vypadalo v pořádku.

Samotný pokrm: Šel jsem na tuto adresu po Mustafovi, který nastavil laťku úplně nejvýš, ale nebudu je omlouvat, bylo to zklamání. Maso hovězí nebo telecí, tedy alespoň se za něj vydávalo, podle chuti těžko říct, ale oproti klasické paštice v Čechách to byly na sebe naskládané kusy masa nad grilem. Překvapivě bylo však maso po okrájení studené! Okořenění dejme tomu dostatečné.

Zálivka česneková a pálivá, ale bylo jí zoufale málo a jen na jednom místě, takže tři čtvrtě kebabu se mi lepilo na patro a celé to působilo zcela vysušeně. Houska díky nedostatečnému prolití zálivkou také suchá a tvrdá. Zelenina úplná klasika jako v Čechách (rajče, zelí, cibule). Celkové množství větší než třeba u Mustafy, ale kvalitativně o poznání horší. Až na konci, když se vše prolnulo, byl kebab obstojnej a chuťově do sebe vše zapadlo, jen by to chtělo tak o půllitr zálivky víc, nejsme u suchánků.

Obsluha: Jak již bylo zmíněno výše, děs a běs a bída. K mé inzultaci sice nedošlo, ale v kebabárně Imren Grill jsem se cítil asi tak komfortně, jako Jesse Owens na olympiádě v Berlíně v roce 1936. Kebab jsem sice dostal, ale rozškrábal jsem si ústa natolik, až jsem musel použít fernet za zotavení.

Cena hlavních pokrmů: dürüm za 4,50 eur a döner za 3,50 eur.

Imren Grill Karl-Marx-Straße 75, 12043 Berlin, Německo

[hmapsprem id=110]

Kottiwood (Berlín)

Mlsné jazýčky našich inspektorů ochutnaly nespočet kebabů. Od těch nepoživatelných, co by nežral ani Zdenda Škromach, až po ty, o nichž se nám v noci toužebně zdá a jen vzpomínka na ně nám spouští slinu až ke kotníkům. Pravdivost tohoto tvrzení mlčky dosvědčují naše kulatící se břichy a opasky zapnuté na poslední dírce. Do druhé kategorie patří kebabárna Kottiwood v Berlíně.

Exteriér - Kottiwood (Berlín)

Exteriér

Během květnové výpravy do Berlína inspektor Grylls strávil hodiny, ba dokonce dny pečlivou přípravou celé kebabové mise. Se zápalem dominikánského mnicha studujícího Písmo svaté se zahloubal do nekonečných žebříčků a recenzí nejlepších kebabáren v Berlíně a narazil na Kottiwood. Pochopitelně ji inspektor Grylls zakomponoval do svého pečlivě vypracovaného harmonogramu našeho hledání kebabového grálu.

Jak jste mohli číst v cestopise, hledání to bylo tuze náročné a místy i nebezpečné. Začněme pěkně od začátku. Po celém dni testování berlínských kebabů jsme k večeru nabrali kurz kebabárna Kottiwood. Každý z nás již měl v tuto dobu bachor vystlaný několika dönery a začínali jsme na sobě pozorovat první známky únavy. Nemluvě o tom, že se nám kebab vypařoval z každého póru našich těl. Rozhodně jsme nevoněli po konvalinkách.

Inspektor Emperor se svědomitě ujal funkce Panoramixe naší skupinky. Starostlivě sledoval zdravotní stav všech inspektorů a kdykoli, když viděl, že má někdo krizi, vytáhl placatici s kouzelným lektvarem zvaným fernet, který nám pokaždé dodal sílu do sebe narvat další kebab.

I přes výše popsanou Emperovu téměř otcovskou péči jsem byl velice znaven a při pomyšlení, že bych do sebe měl narvat čtvrtý kebab, mě chytaly mdloby. Když jsem kolegům sdělil obavy o svůj zdravotní stav, byl jsem nekompromisně odkázán do patřičných míst s tím, že mise je mise a řada je teď na mě. V tento okamžik jsem ještě vůbec netušil, že recenzování Kottiwoodu bude stejné terno, jako vyhrát v loterii.

Tři kebaboví mušketýři vstoupili do kebabárny Kottiwood. Čisté, útulné prostředí ve dřevě bylo protknuto vůní smažících se hranolek a grilovaného kebabu. Kupodivu jsme v kebabárně byli sami. To mě vyděsilo. Pojal jsem strach, že se bude jednat o hipsterskou kebabárnu, kde je všechno vymazlené, vyvoněné a vystylizované, ale z jídla zde podávaného budete sprintovat na záchod. Naštěstí jsem se pořádně zmýlil.

Interiér - Kottiwood (Berlín)

Interiér

Se zmučeným výrazem a bolestivou vidinou toho, jak do sebe cpu další kebab, jsem si stoupnul k pultu a kebabářovi sdělil svou objednávku: „Ajn dénr mit alem und zérrrr šáárrrrf.“ K tomu jsem ještě potichu dodal: „Aber bitte KLAJNE portion, ich bin šón zat. “ Bohužel tyto slova neunikla šmíráckému slechu inspektora Emperora. Okamžitě, jako sojka práskačka, nahlásil tuto skutečnost veliteli výpravy inspektoru Gryllsovi. Oba pak na kebabáře gestikulovali, ať mi udělá normální porci. Grylls ihned navrhoval mé potrestání tím, že si objednám ještě jeden kebab, který budu muset na místě pod jejich dohledem sníst. Tento trest by se ovšem rovnal rozsudku smrti, smrti předávkováním kebabem. K mému potrestání nakonec nedošlo. Zachránil mě kebab.

Obsluha mi podala kebab, jehož velikost mi radost rozhodně neudělala. Ten jsem ještě zlehka posypal Rambo chilli kořením pro skutečné muže, jak tedy zněl jeho popisek na krabičce s kořením. Kebabářovi jsem zaplatil směšných 3,30 € a odebral se ven na předzahrádku.

Okamžitě mě na kebabu zaujala houska. Nejednalo se o standardní housku, jakou známe z Čech, jejíž tloušťka je cca dva centimetry a narazíte na ni prakticky v každé tuzemské kebabárně. Tato houska byla přibližně trojnásobně silnější a její povrch byl poset chutnými semínky stejně jako Svatováclavská koruna drahokamy. Paralyzující extáze ale nastala, když jsem se do housky zakousnul.

Krasavec

Krasavec

Skvělá chuť teplého masa posypaného vynikajícím sýrem snoubící se s vlažnou zeleninou dokonale podtrhla lehce nahřátá houska. Tento teplotní a chuťový mix mě odstřelil do jiné galaxie. Oba inspektoři vedle mě netrpělivě přešlapovali a čekali, až jim dám kousnout. Podobně jako já se po zakousnutí do kebabu zmohli jen na dlouhé “hmmmm” a euforické výkřiky typu “ty pí*ó“, “ty krávo”, “to je žrádlo”.

Chutné maso, jehož kvalita byla totožná s Mustafou, bylo pečlivě vyskládané v housce v množství více než dostatečném. Maso je samozřejmě nejdůležitější ingrediencí kebabu. Aspektem, jenž ale podle nás, kebabárenských inspektorů, dělá rozdíl mezi průměrnou kebabárnou a gastronomickým zážitkem, jsou další složky kebabu, u nichž má kebabář svobodu si vyhrát.

Jdeme do finále - Kottiwood (Berlín)

Jdeme do finále

Tvůrčí svobodu kebabáře u masa omezuje skutečnost, že štangle je často zamrazeným polotovarem dodávaným do mnohých kebabáren. Prostor je pak u omáček, zálivek, zeleniny nebo housky. V Kottiwoodu využili tohoto potenciálu maximálně. Každá ingredience kebabu je perfektně poladěným střípkem a dohromady tvoří dokonalou mozaiku, která vám radostně šolíchá chuťové buňky. Skvělým tahem bylo přidat do zeleninové přílohy papričky jalapeños.

Po tomto zážitku jsme jednomyslně – jako politbyro komunistické strany SSSR – sesadili z trůnu dosavadního krále Mustafa’s Gemüse Kebap a svorně prohlásili Kottiwood jako nejlepší kebab, co jsme kdy pozřeli. Král je mrtev, ať žije král!

Po zbytek večera jsem se stal terčem jízlivých poznámek Emperora a Gryllse směřujících na moji stavovskou kebabárenskou čest, kterou jsem měl zradit tím, že jsem měl tajně požádat o menší porci kebabu. Nic jsem si z toho nedělal, protože jsem věděl, že Grylls i Emperor nemohou překousnout fakt, že jsem to byl já, na koho se usmálo štěstí a měl možnost zrecenzovat Kottiwood.

Když dnes mezi námi, kebabárenskými inspektory, padne slovo “Kottiwood”, musíme při vzpomínce na lahodnou chuť zde podávaného kebabu zamáčknout nostalgickou slzu a po povzdechu ve stylu: “No jo Kottiwood, to je jiná liga, ten by všechny český kebabárny sfouknul jako svíčku,” zaháníme trudné myšlenky pořádným lokem piva. Takové emoce v nás vyvolává kebabárna Kottiwood.

Kottiwood, Reichenberger Str. 175, Berlín

« Older posts

© 2020 Kebabárny.cz

Theme by Anders NorenUp ↑